Povodně v Srbsku

Východní Srbsko zasáhly silné deště, které vyvolaly povodně. Voda se vylila ze břehů v povodí Dunaje při hranicích s Rumunskem. Nejvíce zasažený je okres Kladovo. Zvýšenou hladinu hlásí také vodohospodáři na řece Sávě v Chorvatsku.

Zapomenuté osudy: vojvodinští Chorvaté

Jednou ze smutných kapitol krvavého rozpadu Jugoslávie jsou osudy menšinových komunit, které se ocitly uvnitř země, s nimiž jejich matiční stát vedl ozbrojený konflikt. V takovémto postavení byli na počátku 90. let 20. století například vojvodinští Chorvaté.

Původ chorvatského etnika ve Vojvodině sahá do období masivní kolonizace regionu po podepsání Karlovického míru roku 1699. Ten Habsburkům zajistil vládu nad většinou Uher až k řece Sávě na jihu a řekám Mureši a Tise na východě. Poté se hranice podunajské monarchie posunuly ještě dále na východ. Mezi nově přišlými kolonizátory se objevili také katoličtí Bunjevci (ze západní Hercegoviny a Liky) a Šokci (z bosenského a chorvatského Posáví). Bunjevci se usadili kolem města Subotica a Šokci v Podunají západně od města Sombor.

Začátkem 20. století na území budoucí Vojvodiny žilo bezmála 81 tisíc Chorvatů, Bunjevců a Šokců (5,6 %) z celkových 1,43 milionu obyvatel. Po vyhnání Němců na konci druhé světové války a krátce po ní se Vojvodina znovu kolonizovala jugoslávskými občany, načež počet Chorvatů vzrostl na 134 tisíc (8,1 %) z celkových 1,66 milionu. Následně početní stav chorvatské komunity stagnoval.

Poté co v Chorvatsku vypukly boje mezi srbskými ozbrojenci, namnoze podporovanými Jugoslávskou lidovou armádou, a republikovými bezpečnostními složkami, situace menšinových Chorvatů ve Vojvodině se pomalu začala zhoršovat. Při sčítání lidu roku 1991 se k chorvatské národnosti přihlásilo již jen 74 tisíc lidí, což je proti minulé dekádě propad o 37 %. Rovněž další censy ukázaly dramatický pokles chorvatské populace na 57 tisíc (2002) a posléze na stávajících 47 tisíc lidí (2011). Sestupný trend přitom nijak nepolevuje.

Během bouřlivých 90. let Vojvodinu opustily desetitisíce Chorvatů (včetně Bunjevců a Šokců). Na rozhodnutí odejít se podepsaly nejen zhoršující se sociální podmínky a mezinárodní izolace Srbska a Černé Hory, ale i časté útoky ze strany srbských nacionalistů. Vzorovým příkladem bylo shromáždění srbských extremistů na čele s Vojislavem Šešeljem, předsedou Srbské radikální strany, ve vsi Hrtkovci 6. května roku 1992, na němž se veřejně prezentovala jména „nepřátelských“ příslušníků menšin. Nedlouho poté se sremské vesnice s chorvatskou majoritou Slankamen, Golubinci, Nikinci, Kukujevci a Hrtkovci začaly vylidňovat. Jestliže roku 1991 obec Hrtkovci obývalo 2684 lidí, z toho 1080 Chorvatů, roku 2002 to bylo 3428 lidí, z nichž bylo jen 256 Chorvatů.

Odhaduje se, že v krátké době Vojvodinu opustilo na 30 000 Chorvatů. Mnozí své rozhodnutí emigrovat učinili pod nátlakem extremistů, výjimečně docházelo k fyzickým útokům a vraždám. Političtí představitelé Vojvodiny i Srbska k vyhánění menšin zůstali hluší a dokonce ani dnes se k této problematice odmítají vyjádřit. Chorvatština je sice ve Vojvodině uznávaným úředním jazykem, práva chorvatské menšiny jsou ale dlouhodobě pošlapávána. Vládnoucí politická reprezentace ve spojení s představiteli inteligence se všemožně snaží rozbít národní jednotu chorvatské komunity, naposledy štědrou podporou etnické emancipace Bunjevců.

Operace Kosmaj a smrt na oprátce

Zrána 6. dubna 1941 vojska Třetí říše zaútočila na Jugoslávii. Za necelé dva týdny země agresorovi zcela podlehla. Domácí jednotky se až na sporadické výjimky vzdaly nebo se před nepřítelem stáhly do hornatého vnitrozemí. Německo, k němuž se brzy přidaly Itálie, Maďarsko a Bulharsko, zemi okamžitě rozdělilo na menší části a obyvatelstvo, které se odmítlo podřídit novým poměrům, nemilosrdně zlikvidovalo. Brutalita okupantů neznala mezí a zcela se vyrovnala běsnění v zabraném Polsku. Primární obětí teroru byli Židé a po nich hned Srbové, jež byli vnímáni jako zapřísáhlí nepřátelé německé rozpínavosti již od Veliké války. Teror se však nevyhnul ani Romům.

Odpor Jugoslávců byl s ohledem rychlý a razantní postup Berlína a jeho spojenců minimální. Slovinsko, Makedonie, Vojvodina a Kosovo byly zabrány sousedními státy, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Černá Hora vyhlásila nezávislost pod italským patronátem. Srbsko, zbavené území s početnými etnickými menšinami, se našlo pod přímou německou správou, byť ta vytvářela zdání fungující místní samosprávy.

Odbojové hnutí v Srbsku zesílilo až po německém útoku na SSSR 22. června 1941. Horliví komunisté tehdy začali vytvářet menší bojové skupiny v odlehlejších oblastech země. Jednou z prvních byl Kosmajsko-posávský oddíl, který vznikl hned počátkem července. Své jméno získal podle pohoří Kosmaj, ležícím asi 50 kilometrů jižně od Bělehradu. Jeho velitelem se stal veterán španělské občanské války a uznávaný literát Koča Popović. Následně 25. července oddíl provedl několik úspěšných sabotážních akcí na železnici. Začátkem srpna partyzáni svou činnost rozšířili o útoky na četnické stanice a obecní úřady. 

Zvýšená aktivita komunistů nedaleko Bělehradu vyvolala ostrou reakci na straně okupantů. Němci spěšně připravili odvetnou akci s krycím názvem Baden, jejímž cílem bylo vyčistit Kosmaj od povstalců. Operaci, jež započala 7. srpna, velel zkušený generál Paul Bader. Wehrmacht o síle několika tisíc mužů a s pomocí domácích proněmeckých sil celé pohoří  obklíčil a za několik málo dní oblast vyčistil od partyzánů. Na odpor se jim postavilo jen několik desítek slabě vyzbrojených, ale zato odhodlaných mužů.

Podle německých zdrojů při zřídkavých přestřelkách padlo 18 partyzánů a 13 bylo zajato. Části odbojářů se z obklíčení podařilo uprchnout. Počet zabitých Němců není znám. Těla padlých Srbů byla pro výstrahu několik dní vystavena ve vsi Sopot. Následně okupační správa 13. srpna uveřejnila výzvu, v níž se odsuzovalo partyzánské povstání a obyvatelstvo se vyzývalo k boji proti komunistům.

Dne 17. srpna Němci na ústředním bělehradském náměstí Terazije pověsili na kandelábry 5 odbojářů, přičemž dva z nich byli zajatci z Kosmaje. Iniciátorem veřejné popravy byl šéf bělehradského Gestapa SS-major Karl Kraus a schválil ji i vojenský velitel okupační správy generál Heinrich Danckelmann. Oběšenci byli nejdříve ve vězení zastřeleni revolverem do hlavy.

Odstrašující exekuce partyzány od další činnosti neodradila. Kosmajský oddíl se brzy rozrostl o další desítky členů. Odpor proti německé správě v Srbsku do podzimu jen sílil. Na památku obětí operace Baden v pohoří Kosmaj roku 1971 vznikl mohutný betonový památník.

***

Heinrich Danckelmann byl krátce po válce zajat spojeneckými vojáky a poté vydán do Jugoslávie. Tam byl odsouzen k trestu smrti a následně 30. října 1947 popraven.

Paul Bader, který od prosince 1941 do srpna 1943 dokonce vykonával funkci vojenského velitele okupační správy, před soudem nikdy nestanul a roku 1971 zemřel v rodném Německu ve vysokém věku 87 let.

Lidské ztráty Srbska a Černé Hory ve válečných letech 1991–1995 a 1998–1999

Válka ve Slovinsku, v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině

Na základě analýz během válečného konfliktu ve třech jugoslávských republikách v letech 1991–1995 zahynulo nebo je nezvěstných 1930 občanů Svazové republiky Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory. Výzkum byl proveden v období od 1. ledna 2009 do 31. srpna 2012.

Válka v Chorvatsku
Podle odhadů v Chorvatsku během války v letech 1991–1995 zahynulo 21–23 000 osob, z toho 14–16 000 chorvatských civilistů a vojáků a kolem 7 000 Srbů, civilistů, příslušníků Armády Republiky Srbské krajiny a Jugoslávské lidové armády (původem z Chorvatska). Výzkum byl uzavřen k 31. srpnu 2012.

Válka v Kosovu

V období od 1. ledna 1998 do konce roku 2000 na území Kosova bylo evidováno 13 526 zemřelých nebo pohřešovaných, z toho je 76 % Albánců a 21 % Srbů. Výzkum byl dokončen k 28. únoru 2013.

Intervence NATO
Následkem leteckých útoků sil NATO v Srbsku (bez Kosova) a Černé Hoře zahynulo 275 lidí, z toho 180 civilistů, 90 příslušníků Armády Jugoslávie (Vojska Jugoslavije), 5 policistů a 26 příslušníků Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Vyjma tří čínských občanů se jednalo výhradně o státní příslušníky Svazové republiky Jugoslávie. V Kosovu při náletech přišlo o život 484 osob, z toho 267 civilistů (209 albánských a 58 nealbánských), 171 příslušníků Armády Jugoslávie, 20 policistů a 26 příslušníků UÇK (19 z 26 zabitých povstalců zemřelo při vzdušném útoku na Věznici Dubrava u městečka Istok.

Zdroj: Fond za humanitarno pravo. Dostupné z: http://www.hlc-rdc.org/

Lidské ztráty Chorvatska ve válečných letech 1991–1995

Tradiční pohled
Bojové operace v Chorvatsku se dotkly 54 % území republiky, na kterém žilo 36 % zdejší populace. Srbští separatisté ovládali území o rozloze 14 760 km² neboli 26 % státního území. Během válečného konfliktu zahynulo či se pohřešuje 13 583 osob a dalších 37 180 utrpělo zranění. V prosinci roku 1991 bylo evidováno 550 000 uprchlíků, přičemž dalších 150 000 lidí se nacházelo v zahraničí. Roku 1995, kdy se uprchlíci začali masově vracet do svých domovů, se počet lidí bez domova snížil na 386 264 a utečenců v zahraničí na 57 000.

Situace s navrátilými uprchlíky v letech 1995–2000 byla následující: bývalí uprchlíci (většinou Chorvaté) čítali 191 794 osob, z toho 70 679 v Chorvatském podunají a 121 115 v jiných regionech postižených válkou. Návrat převážně Srbů činil 79 163 osob, z toho 56 508 byli navrátilci ze Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) a Bosny a Hercegoviny (BaH) a 22 655 navrátilci z Chorvatského podunají. Celkový počet navrátilců tak dosáhl 270 957 osob. Roku 2001 bylo dále evidováno:

- 28 840 vysídlených čeká na návrat domů na území Chorvatska;

- 13 684 občanů srbské národnosti v SRJ a BaH podalo žádost o návrat;

- 3481 vnitřně přesídlených osob v Chorvatském podunají, které čekají na návrat do jiného chorvatského regionu;

- 22 019 lidí (20 500 z BaH a 1500 ze SRJ) má stále status uprchlíka.

V Chorvatsku přebývalo také nejméně 120 000 občanů Bosny a Hercegoviny, kteří získali chorvatské občanství, a tudíž nebyli považováni za uprchlíky. K tomu je třeba připočítat 30 000 lidí ze SRJ (zřejmě Chorvatů z Vojvodiny), z nichž někteří měli po jistý čas status uprchlíka.

Zdroj: PERKOVIĆ, Marijan, PULJIZ, Vlado. Ratne štete, izdaci za branitelje, žrtve i stradalnike rata u Republici Hrvatskoj. Revija za socijalnu politiku. Zagreb, sv. 8, č. 2/2001, 235–238. ISSN 1845-6014 Dostupné z: http://www.rsp.hr/ojs2/index.php/rsp/article/viewFile/225/996 [16. 7. 2014]

Alternativní pohled

Dokumentačně informační centrum Vertias nicméně dostupné údaje zpochybňuje a tvrdí, že předložená čísla udávají pouze etnické Chorvaty, resp. provládní vojáky a civilisty, a nikoli už Srby. Podle jeho propočtů, kdy násilnou smrtí zemřelo asi 1,06 % Chorvatů, počet padlých a zabitých Srbů může dosahovat 6179 osob a s uvážením 446 neověřených případů dokonce 6625 lidí. Celkový počet obětí konfliktu v Chorvatsku teoreticky dosahuje 20 208 zemřelých a pohřešovaných, z čehož 67 % tvoří Chorvaté a 33 % Srbové. Přitom dle sčítání lidu z roku 1991 se k chorvatské národnosti hlásilo 78,1 % obyvatel, dalších 12,2 % se označilo za Srby a 2,2 % za Jugoslávce.

Zdroj: Dokumentaciono informacioni centar Veritas. Dostupné z: http://www.veritas.org.rs/NestalaLica/ukupne-ljudske-zrtve-na-podrucju-rh/

V Prijedoru pohřbeno 284 obětí války

V bosenskohercegovském okresu Prijedor se dnes uskutečnila pohřební ceremonie za 283 Bosňáků a jednoho Chorvata, kteří byli zavražděni v polovině roku 1992 bosenskosrbskými vojáky. Ostatky zabitých civilistů byly nalezeny v masových hrobech Tomašica a Jakarina Kosa. Tomašica byla objevena v říjnu roku 2013 a dosud se z ní podařilo exhumovat 275 kompletních a přinejmenším 120 nekompletních těl. Velkou část chybějících kosterních pozůstatků se podařilo najít již roku 2001 v sekundárním masovém hrobu Jakarina Kosa, který ukrýval 373 těl.

Karel Pařík, český architekt Sarajeva

Balkánský poloostrov dosud neměl architekta, který by svou prací změnil charakter celého jednoho města – tedy s výjimkou sem došlého Karla Paříka. Český rodák z obce Veliš u Jičína se narodil 4. července 1857. Ve Vídni dokončil Střední průmyslovou školu stavební (Baugewerbeschule) a v letech 1878–1882 studoval na tamní Akademii výtvarných umění (Akademie der Bildenden Künste), resp. na zvláštní architektonické škole, kterou vedl vídeňský architekt dánského původu Theophil von Hansen (1813–1891). Dalším významným učitelem a architektem, který mladého Paříka během studií ovlivnil, byl Fridrich Schmidt (1825–1891).

Sarajevská radnice byla po 22 letech nákladné rekonstrukce otevřena letos

Schmidt byl poradcem tehdejšího rakousko-uherského ministra financí a zároveň guvernéra Bosny a Hercegoviny Benjámina Kállaye (1839–1903), který se rozhodl v Sarajevu postavit novou správní budovu, a tak mu doporučil nadějného mladého architekta chorvatského původu Josipa Vancaše (1859–1932). Vancaš nabídku přijal a ke spolupráci přizval svého spolužáka Karla Paříka.

Dnes sarajevská Akademie výtvarných umění, původně evangelický kostel

Pařík s Vancašem do Sarajeva přijeli začátkem roku 1884 a hned se ujali práce na první budově Zemské vlády Bosny a Hercegoviny (1884–1887, dnes známé jako Zgrada Zemaljske vlade I). V témže roce započali s výstavbou městského katolického chrámu – Katedrály srdce Ježíšova (1884–1889 Katedrala Srca Isusova). Následujícího léta jim přibyla další zakázka, palác islámské nadace (1886 Vakufska palata). Roku 1886 je Paříkovi nabídnuto místo ve Stavebním odboru Zemské vlády, a tak se rozhodne trvale přesídlit na Balkán.

Dnes Národní divadlo v Sarajevu, původně víceúčelový Společenský dům

Pařík se od roku 1884 do své smrti autorsky podílel na vzniku přinejmenším 117 projektů, z nichž se prokazatelně realizovalo 95. Je autorem většiny městotvorných staveb v bosenskohercegovské metropoli; projektoval budovy škol různých konfesí a oborů (např. 1887–1888 Šerijatska sudačka škola a 1889–1890 Viša gimnazija), velkolepou sarajevskou radnici (1892–1894 Vijećnica, projekt upravil Alexander Wittek a dokončil Ćiril Iveković) a věznici (1892–1893), místní obdobu národního muzea (1909−1913 Zemaljski muzej) a budoucí národní divadlo (1898 Društveni dom), sídla rozličných úřadů, kasárna, nemocnice, hotely, banky, obytné komplexy a církevní stavby – kostely, mešity i synagogy. Po první světové válce zůstal v Sarajevu a pokračoval ve své práci, i když v menším rozsahu než dříve a často na odlehlých lokalitách. Od 20. let projektoval zejména kostely a církevní objekty, s nimiž mu pomáhal jeho syn Marijan. Většinu staveb vytvořil v některém z historizujících slohů. Uznávaný architekt zemřel 16. června 1942 v Sarajevu. Jeho neocenitelný přínos modernizaci a europeizaci Sarajeva byl však brzy zapomenut.

Zemské muzeum, po Athénách nejstarší účelová muzeální budova na Balkáně

Paříka znovu objevili až mladí bosenští nadšenci do architektury na počátku 90. let 20. století a opětovně po devastující válce Jiří Kuděla, v letech 2005–2009 český velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Roku 2007 se v Sarajevu otevřela výstava věnovaná životu a dílu Karla Paříka, která následně putovala po mnohých bosenskohercegovských městech. Následujícího roku Sarajevo po architektovi pojmenovalo jedno menší náměstí v centru města. O agilním Čechovi vznikla rovněž kniha: Karel Pařík. Architekt evropského Sarajeva (2012), jejímiž autory jsou Jan Boněk, Branka Dimitrijevićová a Jiří Kuděla. Více informací o architektovi lze najít na stránce www.karloparzik.com

Dnes budova rektorátu a právnické fakulty v Sarajevu, původně justiční palác

V Bosně a Hercegovině našli uplatnění také další čeští architekti. Byl mezi nimi František Blažek (1863–1944), tvůrce Mostarského gymnázia, a Karel Pánek (1860–?). Osudu českých stavitelů se věnoval pořad České televize Šumná města.