Srebrenica 1995–2015

Události ve východní Bosně z července roku 1995 stále vzbuzují vášně. Zatímco Bosňáci viní armádu a policii Republiky Srbské, že se při obsazování srebrenické enklávy dopustila genocidy, Srbové toto popírají a jakoukoli vinu za válečné zločiny rezolutně odmítají. 

Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii v nizozemském Haagu roku 2004 vynesl pravomocný rozsudek, ve kterém bosenskosrbského generála Radislava Krstiće (*1948) odsoudil k 35 letům vězení ze spáchání genocidy ve Srebrenici. Organizované zabíjení Srebreničanů tak bylo poprvé klasifikováno tímto právnickým termínem. Ve stejné době se u Mezinárodního soudního dvora v témže městě projednávala žaloba z genocidy (detaily zde), kterou Bosna a Hercegovina podala roku 1993 na Svazovou republiku Jugoslávii (Srbsko a Černou Horu). Ta sice roku 1996 skončila bezvýsledně, ale v době, kdy padl nepravomocný rozsudek s Radislavem Krstićem (2001), se Bosna a Hercegovina proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí odvolala. Soudní řízení bylo obnoveno roku 2006 a následujícího léta pro Bělehrad skončilo osvobozujícím rozsudkem. Soud nicméně dospěl k závěru, že ve Srebrenici došlo ke genocidě a Srbsko uznal vinným z porušení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.

Průběh války a lidské ztráty

Podle Výzkumně dokumentačního centra v Sarajevu v letech 1991–1995 zahynulo nebo je pohřešováno 97 207 občanů Bosny a Hercegoviny (uzavřeno k roku 2007). V tomto počtu je zahrnuto 57 523 vojáků (59 %) a 39 684 civilistů (41 %). Kolika dalším lidem se život kvůli válce zkrátil (následkem hladu, žízně, špatného počasí, věznění a stresu), není možné odhadnout.

Mezi padlými vojáky sloužilo 30 633 (53 %) v Armádě Republiky Bosny a Hercegoviny, 20 626 (36 %) v Jugoslávské lidové armádě nebo Armádě Republiky Srbské, 5 719 (10 %) v Chorvatské radě obrany a 545 (1 %) v Národní obraně Západní Bosny.

V kategorii civilistů se nachází 33 070 (83 %) Bosňáků, 4 075 (10 %) Srbů, 2 163 (6 %) Chorvatů a 376 (1 %) ostatních. Nejvíce padlých a pohřešovaných je zaznamenáno v roce 1992, a to konkrétně 45 110 lidí (46 %). V souhrnném počtu je 90,0 % mužů a 10,0 % žen.

Co se týče samotné Srebrenice, mezi lety 1992 a 1995 zde zemřelo 8945 lidí, z toho 1224 (14 %) roku 1992, 606 roku 1993, 53 roku 1994, 6975 (78 %) roku 1995 a 87 neznámého roku. Z těchto zabitých odpadlo 75 % na civilisty a 25 % na vojáky. Mezi oběťmi války se nacházelo 8460 (95 %) Bosňáků a 480 (5 %) Srbů. 

Památník Potočari

Ohledně počtu obětí srebrenického masakru se nejčastěji uvádí 8372 jmen, avšak novější odhady počítají s nejméně 6900 zabitými (IDC, 2007). Na hřbitově v Potočarech bylo ke konci roku 2014 uloženo 6241 těl, povětšinou nekompletních, z toho 6166 patří červencových obětem a 75 jedincům, jejichž rodiny si to výslovně přály. Dalších 225 zemřelých z léta 1995 je pohřbeno na jiných místech.

31. 3. 2003 pohřbeno 600 osob
11. 7. 2003 pohřbeno 282 osob
20. 9. 2003 pohřbeno 107 osob, přítomno 20 000 lidí, památník slavnostně otevřel B. Clinton
11. 7. 2004 pohřbeno 338 osob
11. 7. 2005 pohřbeno 610 osob, první Pochod smrti, přítomen srbský prezident B. Tadić
11. 7. 2006 pohřbeno 505 osob, přítomno 50 000 lidí
11. 7. 2007 pohřbeno 465 osob
11. 7. 2008 pohřbeno 307 osob, první Pochod míru (21. 7. zatčen Radovan Karadžić)
11. 7. 2009 pohřbeno 534 osob, přítomno 30 000 lidí, 2500 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2010 pohřbeno 775 osob, mezi nimi i katolík Rudolf Hren, přítomen srbský prezident B. Tadić
11. 7. 2011 pohřbeno 613 osob (26. 5. zatčen Ratko Mladić)

11. 7. 2012 pohřbeno 520 osob, přítomno 30 000 lidí, 7000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2013 pohřbeno 409 osob, přítomno 10 000 lidí

11. 7. 2014 pohřbeno 175 osob
11. 7. 2015 pohřbeno 136 osob, přítomno 50 000 lidí, 10 000 účastníků Pochodu míru, přítomen B. Clinton a srbský premiér Aleksandar Vučić.

11. 7. 2016 pohřbeno 127 osob
11. 7. 2017 pohřbeno 71 osob
11. 7. 2018 pohřbeno 36 osob, přítomno 20 000 lidí, 6000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2019 pohřbeno 33 osob (celkem 6643 v Potočarech, v tom 432 nezletilců a 26 žen, oběti byly exhumovány v 570 lokalitách)

11. 7. 2020 pohřbeno 9 osob

11. 7. 2021 pohřbeno 19 osob (celkem 6670 v Potočarech a 237 v jiných lokalitách, dosud 860 reexhumací za účelem kompletace těl), 3000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2022 pohřbeno 50 osob

11. 7. 2023 pohřbeno 30 osob

11. 7. 2024 pohřbeno 14 osob

11. 7. 2025 pohřbeno 7 osob (celkem 6772 v Potočarech a 250 v jiných lokalitách), 6600 účastníků Pochodu míru, přítomen chorvatský premiér A. Plenković a slovinská prezidentka N. Pirc Musar

Etnické složení okresů Srebrenica, Bratunac a Vlasenica dle sčítání lidu roku 1991

1992

17. 4. Do Bratunce (okres: 33 619 obyvatel, 64 % Muslimů a 34 % Srbů; město: 7695 obyvatel, 56 % M a 39 % S) přicházejí ozbrojení dobrovolníci ze Srbska. Místní vůdci Srbské demokratické strany (SDS) dávají ultimátum muslimské Straně demokratické akce (SDA), aby se ihned stáhla z vedení okresu, kde má většinu, odevzdala zbraně a vyklidila místní policejní stanici. Předběžná dohoda o rozdělení okresu byla ujednána 14. 4. na poslední schůzi zastupitelstva. Přitom už 9. 4. SDA ustoupila nátlaku SDS, aby se místní policie rozdělila na muslimskou a srbskou část. Muslimové se nicméně podvolují, předáci SDA odcházejí do středobosenské Tuzly. Srbské jednotky nato koncem měsíce provádějí násilné akce vůči muslimům, jejichž údajným cílem má být zabavení nelegálně držených zbraní.

Obdobné rozhovory probíhají 17. 4. také ve Srebrenici (okres: 36 666 obyvatel, 75 % Muslimů a 23 % Srbů; město: 5746 lidí, 64 % M a 28 % S), kde Muslimové mají do druhého dne odevzdat zbraně a opustit okresní město. Ti souhlasí s odchodem, zbraně však odevzdat nechtějí – raději zakládají menší oddíly domobrany. V obci Potočari vzniká provládní teritoriální obranu pod vedením policisty Nasera Oriće. SDS již 11. 4. převzala kontrolu nad srebrenickou obcí Skelani (1123 lidí, 85 % Muslimů a 14 % Srbů) a začala stavět barikády. 13. 4. SDS a SDA na zasedání zastupitelstva předběžně schvalují rozdělení Srebrenice (vznikne srbský okres Skelani a zbytková Srebrenice se rozdělí na dvě části), SDS ale na další výzvy k jednání nereaguje. 18. 4. po krátkém odstřelování srbské paravojenské oddíly vstupují do Srebrenice; přišlí ozbrojenci po několik následujících dní vyvolávají strach a napětí mezi obyvatelstvem obou sousedících okresů, dopouštějí se rabování a zabíjení Muslimů. 20. 4. jednotku srbských dobrovolníků v Potočari napadne oddíl Nasera Oriće a 10 jich zabije. Orić tak zahajuje víceméně úspěšnou partyzánskou válku vůči sympatizantům SDS. Represe vůči Muslimům se časem stupňují, dochází k etnickému čištění a masovému vraždění civilistů.

Po vícedenních bojích muslimské provládní jednotky 9. 5. obsazují Srebrenici, kterou od 18. 4. drželi sympatizanti SDS. Srbské obyvatelstvo z města krátce předtím hromadně odešlo. Záboru města předcházely menší střety kolem většinově srbských osad Ćumavići a Gniona (6. 5.), následně pak 15. 5. u vsí Viogor, Osredak a Orahovica na západ od Srebrenice, které obklopovalo souvislé muslimské osídlení. 7. 5. muslimští ozbrojenci také napadli kamion na silnici Srebrenica-Skelani, následkem čehož zahynulo 7 lidí. 8. 5. muslimové u osady Zalazje zabíjejí Gorana Zekiće, významného člena SDS, bývalého poslance celostátního parlamentu, srebrenického soudce a de facto velitele srbských jednotek v kraji. Ve Srebrenici vzniká okresní štáb teritoriální obrany, jemuž od 20. 5. velí Naser Orić. Zdejší Muslimové usilují o vznik obranyschopné enklávy napříč několika okresy, která zahrne veškeré území s muslimskou většinou, a tu pak spojí s provládními oblastmi ve střední Bosně u městečka Kalesija.

Srbsko-muslimské střety kolem Srebrenice se vyznačují značnou brutalitou, která si na obou stranách vybírá mnoho obětí. Kromě Srebrenice vznikají další významná centra muslimského odporu: Glogova (velitel Ejub Golić), Cerska (Šemsudin Salihović) a Žepa (Avdo Palić). Z Tuzly 5. 8. na pomoc místním jednotkám v Konjević Polje přichází více než 400 dobře vyzbrojených vojáků 16. muslimské brigády pod vedením zkušeného Nurifa Rizvanoviće, který se v oblasti marně pokouší převzít kontrolu jako náčelník tzv. Drinské divize. Na podzim je ale zavražděn. Spekuluje se, že ho nechal zabít Naser Orić.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Cerska, duben–prosinec 1992

9. 5. Jednotky bosenských Srbů utočí na vesnici Glogova (1913 obyvatel, téměř 100 % Muslimů) v okresu Bratunac. Odhadem 65 jejích obyvatel zavraždí, stovky uvězní nebo donutí k útěku. SDS přitom několik dní před útokem místním odebrala veškeré zbraně.

10.–15. 5. V Bratunci pod vedením SDS a paravojenských jednotek ze Srbska probíhají etnické čistky, které mají za cíl vyhnat poslední muslimské obyvatelstvo z města a jeho okolí. V předchozích dnech Srbové prováděli násilné odzbrojovací a zastrašovací akce v muslimských obcích v bezprostřední blízkosti Bratunce, mj. ve vsi Hranča (2.–3. 5. zabiti 4 lidé, 9 se pohřešuje, 9. 5. přes 14 zabitých), Blječeva (6. 5. při minometné palbě zabito několik lidí vč. dvou Srbů – jejich smrt je účelově připisována Muslimům), Glogova (9. 5. asi 65 zabitých) a Suha (10. 5. přibližně 38 zabitých). Muslimové jsou vyzváni, aby se shromáždili na autobusovém nádraží a fotbalovém stadionu. Tuto výzvu uposlechlo asi 3000 lidí. Muži jsou oddělováni od žen a dětí, které jsou převáženy do Kalesije pod sarajevskou kontrolou, a drženi v zajetí. Během pěti dnů je dobrovolníci ze Srbska a místní Srbové mučí a zabíjejí, některá těla hází do řeky Driny. Předáci SDS proti teroru nakonec zasahují, dobrovolníky vypovídají z okresu a zbylých 400 vězňů odvážejí do Pale, kde jsou vyměněni za srbské zajatce. Počet zabitých Muslimů není možné zjistit, minimální odhad je 40, reálná čísla se pohybují kolem několika set.

Provládní jednotky v červnu a červenci napadají řadu většinově srbských vesnic v okresu Srebrenica a Bratunac. Jejich cílem je vytvořit kompaktní území s hájitelnými hranicemi a získat kořist v podobě kriticky chybějících potravin a dalšího materiálu. V rychlém sledu jsou organizovány útoky na vsi Ratkovići (21. 6., zhruba 18 mrtvých Srbů), Loznica (28. 6., asi 11 zabitých), Brežani (30. 6., odhadem 19 zabitých), Zagoni (5.–12. 7., přes 20 zabitých), Krnjići (5. 7., asi 16 zabitých), Zalazje (12. 7., přibližně 39 zabitých) a Magasići (20. a 25. 7., asi 12 zabitých). Přepady jsou organizovány i během následujících měsíců, Ježestica (8. 8.), Podravanje (24. 9.), Fakovići (5. 10.), Boljevići (5. 10.), Bjelovac (14. 12.) a Sikirić (14. 12.).

Koncem října bosenští Srbové ovládají 60–65 % Bosny a Hercegoviny. Ve Srebrenici je obklíčeno asi 50 000 lidí a v Žepě 16–20 000. 

1993

7. 1. Různé oddíly Armády RBaH (ABiH) na pravoslavné Vánoce napadly srbské vesnice Kravica, Ježestica a Šiljkovići v okresu Bratunac. Vojáky následovaly stovky muslimských civilistů hledajících potraviny a další kořist. Při ozbrojeném střetu zahynulo asi 46 Srbů, z toho 11 civilistů. Desítky domů byly vypáleny. Kravica byla významnou srbskou enklávou uprostřed oblasti, v níž Muslimové vytvářeli kompaktní provládní území. Kravicu nejpozději do poloviny května znovu ovládla Armáda Republiky Srbské.

16. 1. Armáda RBaH napadla vesnici Skelani a její okolí v okresu Srebrenica, přičemž zabila asi 48 místních Srbů.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a široké okolí, leden 1993

Armáda Republiky Srbské (VRS) v lednu zahajuje mohutnou ofenzivu ve středním Podriní, která má rozbít spojené muslimské enklávy Cerska, Konjević Polje, Srebrenica a Žepa. Bojů se účastní bosenskosrbské jednotky z celé země, aktivně jim pomáhá Armáda Jugoslávie a dobrovolníci ze Srbska. VRS 2. 2. obsazuje vesnici Vojevica, 17. 2. Sase, 1. 3. Cersku a 15. 3. Kojević Polje. Na 15 000 vyhnaných Muslimů prchá do Srebrenice, která se odmítá vzdát.

24. 2. Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu rozhodnutí USA shazovat z letounů humanitární pomoc do východní Bosny. 26. 2. Americký prezident Bill Clinton podepsal rozkaz, kterým umožnil americkým ozbrojeným silám (ve spolupráci s UNHCR a WFP) zahájit letecké shazování potravin a léků do muslimských enkláv po celé zemi. První letadla s nákladem odstartovala z Frankfurtu nad Mohanem 28. 2. Do listopadu bylo uskutečněno 1482 takových letů s 10 100 tunami potravin a 167 tunami zdravotnického materiálu. Materiál byl shazován na lokality Srebrenica, Žepa, Cerska, Konjevići, Goražde, Tuzla, Mostar, Maglaj a Tešanj.

11.–12. 3. 1993 Srebrenici navštívil velitel UNPROFOR v Bosně a Hercegovině francouzský generál Philippe Morillon. Předtím navštívil Srby čerstvě dobytou Cersku a Konjević Polje, které bylo soustavně odstřelováno srbskými jednotkami. Cynický Morillon v Cersce prohlásil, že se zde nepotvrdily zprávy o srbských krutostech. V Konjević Polje 10. 3. obránce na čele s Naserem Orićem vyzval, aby se s veškerým civilním obyvatelstvem raději přemístili do bezpečí v provládní Tuzle, ti to však rezolutně odmítli. Takový přesun mimo jiné negarantoval bezpečnost vojensky způsobilým mužům. Morillom 8. 3. vyjednával o přísunu humanitární pomoci se srbskými představiteli v Pale. Dohoda byla ujednána 11. 3. a obnášela vpuštění britského konvoje, který měl z Konjević Polje odvézt 75 raněných Muslimů, a volnou cestu pro konvoj s humanitární pomocí do Srebrenice. Britský konvoj po několikerém zadržování a snižování kapacity 11. 3. dorazil do Konjević Polje, kde ho obstoupili místní civilisté, kteří žádali příměří, intervenci OSN a humanitární pomoc. Shromážděný dav začali odstřelovat Srbové, jimž se podařilo ukrást i několik vozidel z kolony. Celá akce tak skončila fiaskem.

Humanitární konvoj po zdržovacích manévrech vstoupil do Srebrenice v noci z 11. na 12. 3. 1993 Morillom svůj náhled na situaci v Podriní zopakoval při návštěvě vedení Srebrenice. Neuvědomoval si však, že nepřímo podporuje etnické čisty, které zahájila Armáda Republiky Srbské. Na takové podmínky ani lokální, ani sarajevská vláda nechtěla přistoupit. Při odjezdu generála a jeho doprovod zadrželi zoufalí místní obyvatelé a ozbrojenci (zřejmě na popud sarajevské vlády), neboť se obávali, že Srbové oblast brzy obsadí a humanitární pomoc nadobro zablokují. Morillon se pod tlakem rozhodl, že setrvá s obklíčenými obyvateli, dokud Srbové nedovolí, aby do města dorazila humanitární pomoc. Zároveň prohlásil, že Srebrenica je od nyní pod ochranou OSN. Morillon vyjednával s generálem VRS Manojlem Milovanovićem (náčelník štábu Ratko Mladić s ním odmítal jednat), který mu předložil tři požadavky; ukončení ofenzivy ARBiH u sarajevského Ilijaše a Tuzly a odchod Morillona ze Srebrenice. Morillon nejprve odmítá odjet, ale nakonec ustupuje. 20. 3. odchází s konvojem 673 uprchlíků do Tuzly, v Bratunci je ale konvoj zastaven a prohledán, zda v něm nejsou muži. 24. 3. je pomocí vrtulníků ze Srebrenice evakuováno dalších 214 lidí, evakuační místo Srbové záměrně odstřelují. 26. 3. Morillon vyjednává v Bělehradě. 27. 3. do Srebrenice přijíždí humanitární konvoj s 18 vozidly. 28. 3. je Morillonu umožněn vstup do Srebrenice, boje v okolí podle jeho svědectví slábnou.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Žepa, březen–duben 1993

12. 4. Začíná operace Operation Deny Flight aliance NATO k vynucení bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou. Akce je zaštítěna rezolucí OSN č. 816 a rozhodnutím Severoatlantické rady z 8. 4. Účastní se jí bojové a pozorovací letouny několika členských států a letadla sil včasné výstrahy NATO (NAEWE). 

Srbské jednotky ostřelují Srebrenici, jelikož chtějí místní představitele donutit ke kapitulaci. Jejich hlavním cílem je hřiště zdejší školy. Při minometném útoku je zabito 62 a zraněno 152 lidí, mezi nimi hlavně děti.

17.–18. 4. V Sarajevu probíhají jednání velitele ARBiH a VRS Sefera Haliloviće a Ratka Mladiće o situaci ve Srebrenici. Srbové se na poslední chvíli snaží dokončit plán ofenzivy, ale srebreničtí obránci je i navzdory vysokým ztrátám odrážejí. Halilović, Mladić a generál UNPROFOR Wahlgreen nakonec podepisují příměří. Rada bezpečnosti OSN přitom již 16. 4. schválila rezolucí č. 819, která vyhlašovala bezpečnou zónu Srebrenica. Srbská strana na to ale nebrala žádný ohled.

V březnu a dubnu obleženou Srebrenici s pomocí konvojů OSN opustilo 8–9000 žen a dětí. Dalším přesunům obyvatelstva zabránila sarajevská vláda, která tím chtěla zamezit etnickému čištění.

6. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 824, kterou byly enklávy Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde, Bihać a Srebrenica vyhlášeny bezpečnými zónami pod ochranou OSN.

1995 

Koncem června se znovu ocitly pod palbou bosenskohercegovských Srbů východobosenské enklávy Srebrenica, Žepa a Goražde.

11. 7. Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Padla tím první z šesti tzv. bezpečných zón, které měly být chráněny silami OSN. Ve Srebrenici působilo asi 400 nizozemských vojáků mise UNPROFOR. Z města bylo autobusy a kamiony nuceně evakuováno na 23 000 žen a dětí k bojovým liniím u středobosenského Kladnje. Muži a chlapci v počtu 10–12 000 se pokusili z obležení probít směrem do Tuzly, ale odhadem 6–7000 jich bylo zadrženo a následně popraveno. Dalších několik set (900–1200) jich bylo odděleno od žen a dětí při evakuaci a posléze zavražděno. Odhadem 650 mužům se podařilo uprchnout do sousední enklávy Žepa. Obsazením Srebrenice padly poslední zbytky respektu, který Bosňáci k jednotkám OSN prozatím ještě měli.

Po dobytí Srebrenice mezi západními politickými a vojenskými činiteli znovu propukla diskuze, zda má mise OSN pokračovat, či zda by nebylo lepší odtud vojáky UNPROFOR stáhnout. Nový francouzský prezident Jacques Chirac chtěl upozornit na svou osobu a vyzval západní spojence k ozbrojené akci v Bosně a Hercegovině, posílení ochrany enkláv a proražení blokády Sarajeva. Rusko se k jeho iniciativě stavělo odmítavě.

14. 7. Jednotky bosenskohercegovských Srbů zaútočily na další bosňáckou enklávu Žepu. Tu chránilo jen asi 1200 místních ozbrojenců a 79 vojáků UNPROFOR z Ukrajiny. Enkláva definitivně padla do srbských rukou koncem měsíce. Dne 24. července byla obsazena klíčová obranná kóta Brezova ravan. Mezi 25. a 27. červencem proběhla vynucená evakuace obyvatelstva, odhadem 4–5000 civilistů a raněných. Vojenský velitel enklávy Avdo Palić a jeho dva zástupci 27. července odcházejí vyjednat svobodu pro místní muže, dokonce bez vědomí sarajevské vlády podepisují kapitulaci, od toho dne jsou ale nezvěstní. Předpokládá se, že Avdo Palić byl zabit 5. září. Jeho kosterní pozůstatky byly vyjmuty z masového hrobu poblíž Rogatice v roce 2001, identifikace těla se nicméně zdařila až roku 2009. Po evakuaci byly veškeré domy v enklávě vykradeny, stejně jako ve Srebrenici, a následně zapáleny. Bojeschopní muži se nakonec pokusili o unik z obklíčení, část jich směřovala do enklávy Goražde (uspělo 14), část do středobosenského Kladnje (uspělo 163) a část nelezla záchranu v nedalekém Srbsku (těchto asi 800 mužů bylo okamžitě internováno). Někteří obránci se schovávali v nedalekých lesích až do konce války.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Žepa, červenec 1995

Karadžić vyzval vojáky Armády RBaH, aby opustili také enklávu Goražde. Bosňákům navrhoval výměnu Goražde za část Sarajeva. Zároveň požadoval pro Republiku Srbskou nejméně 56 % bosenskohercegovského území, přiznání práva pro bosenskohercegovské Srby na vlastní stát, neboť „Bosna” již podle jeho názoru přestala existovat, a rozdělení Sarajeva na dvě sousední hlavní města – jedno pro Srby a druhé pro Bosňáky.

4. 8. Bosenskohercegovský premiér Haris Silajdžić podal demisi. Izetbegović tuto demisi přijal. Silajdžićovi byla kladena za vinu nedostatečná ochrana enkláv Srebrenice a Žepy. Po několika dnech politických tahanic Silajdžić na základě četných žádostí svých sympatizantů, zvláště z Tuzly, a především v důsledku diplomatické intervence USA, které se za něj postavily, 10. 8. svou rezignaci stáhl.

* * *

Primární zdroje a literatura:
Válečné mapy: Library of Congress. Gov. Deposit. Geography and Map Division. 2002.

* Deníky a memoáry
FINK, Sheri. War Hospital: a True Story of Surgery and Survival. New York 2003.
HUSEINOVIĆ, Avdo, ORIĆ, Naser. Naser: od Gazimestana do Haga i nazad. Sarajevo 2013.

IBIŠEVIĆ, Besim. Srebrenica (1987–1992). Amsterdam 1999.
MAŠIĆ, Nijaz. Istina o Bratuncu: agresija, genocid i oslobodilačka borba 1992–1995. Tuzla 1996.
MAŠIĆ, Nijaz. Srebrenica: agresija, otpor, izdaja, genocid. Srebrenica 1999.
MUSTAFIĆ, Ibran. Planirani haos. Sarajevo 2008.
NUHANOVIĆ, Hasan. Pod zastavom UN-a: (međunarodna zajednica i zločin u Srebrenici). Sarajevo 2005.
NUHANOVIĆ, Hasan. Under the UN Flag: the International Community and the Srebrenica Fenocide. Sarajevo 2007.
ORIĆ, Naser. Srebrenica svjedoči i optužuje. Srebrenica 1995.
PONTUS, Thierry. J'étais médecin dans Srebrenica assiégée: au prélude du grand massacre. Paris 2005.
SALIHOVIĆ, Hamed. Srebrenica 1993.–1995.: ratni dnevnik rahmetli Hameda Salihovića Sade. Sarajevo 2009.

* Odborné a publicistické publikace
BISERKO, Sonja a kol. Srebrenica: od poricanja do priznanja. Beograd 2005.
BISERKO, Sonja a kol. Srebrenica: sjećanje za budućnost. Sarajevo 2005.
ČEKIĆ, Smail a kol. Masovne grobnice u BiH: sigurna zona Ujedinjenih nacija – Srebrenica. Sarajevo 2010.
ČEKIĆ, Smail a kol. Genocid u Srebrenici, "sigurnoj zoni" Ujedinjenih nacija, jula 1995. Sarajevo 2000.
HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert. Srebrenica: A Record of a War Crime. London 1996.
LEONE, Luca. Srebrenica: i giorni della vergogna. Roma 2005.
MATTON, Sylvie. Srebrenica: un génocide annoncé. Paris 2005.
ROHDE, David. Endgame: the Betrayal and Fall of Srebrenica... New York 1997.
ROHDE, David. A Safe Area: Srebrenica – Europe's Worst Massacre Since the Holocaust. London 1997.

* Rozsudky a jiné dokumenty

International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Istraga o Srebrenici: rezime sudsko-medicinskog dokaznog materijala – stratišta i masovne grobnice / Međunarodni krivični sud Ujedinjenih nacija za bivšu Jugoslaviju. Hag 2000.

International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Presude: Srebrenica. Beograd 2005.

- Blagojević & Jokić (IT-02-60) Vidoje Blagojević sentenced to 15 years' imprisonment, Dragan Jokić sentenced to 9 years' imprisonment on 9 May 2007.
- Erdemović (IT-96-22) "Pilica Farm" Sentenced to 5 years' imprisonment on 5 March 1998.
- Karadžić (IT-95-5/18) Trial judgement expected December 2015. Trial completed 7 October 2014.
- Krstić (IT-98-33) "Srebrenica-Drina Corps" Sentenced to 35 years' imprisonment on 19 April 2004.
- Mladić (IT-09-92) Trial judgement expected November 2017. Prosecution case concluded 26 February 2014. Defence case began 19 May 2014.
- Nikolić, Momir (IT-02-60/1) "Srebrenica" Sentenced to 20 years’ imprisonment on 8 March 2006.
- Obrenović (IT-02-60/2) "Srebrenica" Sentenced to 17 years’ imprisonment on 10 December 2003.
- Orić (IT-03-68) Naser Orić acquitted on 3 July 2008.
- Perišić (IT-04-81) Momčilo Perišić acquitted on 28 February 2013.

- Popović et al. (IT-05-88) "Srebrenica" Vujadin Popović and Ljubiša Beara sentenced to life imprisonment on 30 January 2015. Drago Nikolić sentenced to 35 years' imprisonment on 30 January 2015. Radivoje Miletić sentenced to 18 years' imprisonment on 30 January 2015. Vinko Pandurević sentenced to 13 years' imprisonment on 30 January 2015. Ljubomir Borovčanin sentenced to 17 years on 10 June 2010, trial judgement not subject to appeal. Milan Gvero sentenced to 5 years' imprisonment on 10 June 2010, trial verdict determined as final by Appeals Chamber on 7 March 2013 following the accused death.

- Tolimir (IT-05-88/2) "Srebrenica" Zdravko Tolimir sentenced to life imprisonment on 8 April 2015.

Jugoslávská diaspora

Vyjma Irska žádnou jinou evropskou zemi tolik nepoznamenal masový exodus obyvatelstva jako někdejší socialistickou Jugoslávii a její nástupnické státy. Od podepsání dohody o svobodném pohybu pracovních sil se Spolkovou republikou Německo roku 1968 zemi začaly opouštět statisíce lidí, v první vlně dominantně práceschopní muži.

Podle interních informací svazové vlády v druhé polovině roku 1969 v západní Evropě pracovalo, legálně i nelegálně, asi 500 000 Jugoslávců, toho 300 000 v SRN, 70 000 ve Francii, 50–55 000 v Rakousku, přes 20 000 ve Švédsku, 20 000 ve Švýcarsku, 9000 v Belgii, 4000 v Nizozemsku a přes 3500 v Dánsku. Tento počet plynule narůstal, až před ropnou krizí roku 1973 dosáhl svého maxima. Krátkodobý propad opět směřoval k dalšímu maximu před druhou ropnou krizí roku 1979. Po čase znovu nabral vzestupnou trajektorii, která nepřerušeně trvá dodnes.

SFRJ neotevřela své hranice bezúčelně, deklarativně socialistický režim nebyl schopen uspokojit společenskou poptávku po práci a před možnými sociálními turbulencemi dal přednost vývozu přebytečné pracovní síly za hranice. Gastarbeiteři ostatně do své vlasti posílali nemalé finanční prostředky v cizích měnách, což v době ztíženého mezinárodního obchodu jugoslávskému vedení nebylo ke škodě.

Mnozí vystěhovalci se v zahraničí usadili natrvalo a po získání místního občanství veškeré formální vazby se svou vlastí zpřetrhali. Soudobé, veskrze hrubé odhady uvádějí kolem 10 milionů lidí, kteří mají kořeny v jedné z postjugoslávských zemí a trvale pobývají v zahraničí. Má se za to, že každý třetí občan Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Srbska se dnes zdržuje mimo svou rodnou zemi.

Obrazová příloha níže ukazuje počty občanů šesti někdejších jugoslávských republik v zahraničí podle údajů, které uvádějí jednotlivé národní statistické úřady zemí světa. Je třeba brát na vědomí, že tato čísla nejsou zcela přesná a mohou významně kolísat.

Na prostoru bývalé Jugoslávie v současné době žije asi 22 mil. lidí; roku 2002 v Makedonii 2 mil., roku 2011 v Srbsku 7,2 mil., Chorvatsku 4,3 mil., Černé Hoře 620 tis., Kosovu 1,7 mil. (bez severních okresů) a ve Slovinsku 2,1 mil. a roku 2013 v Bosně a Hercegovině 3,8 mil.

Bosna a Hercegovina

Ze země odchází aktivní obyvatelstvo nejméně poslední dvě staletí. Nynější masový trend byl zahájen v druhé polovině 60. let 20. století a vyvrcholil během války v letech 1992–1995. Ministerstvo občanských záležitostí k roku 2013 eviduje až 1,5 milionu obyvatel žijících v zahraničí.

Černá Hora

Nejmenší republika někdejší Jugoslávie nevykazuje příliš početnou zahraniční komunitu. Dostupná čísla ale nereflektují po stovky let trvající odchod Černohorců do Srbska a Bosny a Hercegoviny.

Chorvatsko

Jadranská republika se s vystěhovalectvím potýká již od dob Rakouska-Uherska. Skutečně širokých rozměrů migrace nabírá koncem druhé světové války, kdy lidé prchají před odplatou komunistického režimu, a následně po otevření hranic v 60. letech 20. století a během války v letech 1991–1995.

Kosovo

Nejmladší nástupnický stát bývalé Jugoslávie od druhé světové války trpí politickou nestabilitou a přelidněním, které místní obyvatele vede k odchodu do zahraničí. Obřích rozměrů tento proces nabral během války v letech 1998–1999. V posledních letech opět zesiluje.

Makedonie

Ministerstvo zahraničí Makedonie odhaduje, že v zahraničí pobývá až 900 000 jejích občanů. Důvody k odchodu jsou výhradně sociální, ale jistou roli zde může hrát i latentní makedonsko-albánské napětí.

Slovinsko

Alpská republika v procentuálním srovnání vykazuje nejmenší podíl obyvatelstva trvale či přechodně žijícího v zahraničí. Nejčastěji se vyskytují v německy hovořících zemích, kam je přivedla vidina lepšího profesního uplatnění.

Srbsko

Kdysi největší jugoslávská republika v počtu vystěhovalých občanů nemá konkurenci. Exodus obyvatelstva zesílil koncem druhé světové války, v 60. letech nabral na síle a nakonec v 90. letech za mimořádně špatné hospodářské situace vygradoval do gigantických rozměrů. Odchod v posledních dekádách se dotýká zejména mladé vzdělané populace. Hrubý odhad uvádí až 3,5 mil. vystěhovalých srbských občanů.

Kosované utíkají do Evropy

Obyvatelé Kosova masově odcházejí za lepším životem do Evropské unie. Podle dostupných informací hranici schengenského prostoru nejčastěji překračují v Maďarsku u severosrbského města Subotica. 

Migrování albánského obyvatelstva a počet v zahraničí usedlých občanů

Cílem Kosovanů jsou bohaté západoevropské státy, ale s ohledem na pravidla Schengenské smlouvy, kdy cizí státní příslušník o azyl musí požádat v zemi prvního vstupu, jim nezbývá než hledat ochranu v méně preferovaném Maďarsku. Jestliže roku 2012 u slovenského jižního souseda o azyl požádalo celkem 2200 osob, loni už to bylo 43 000. Za první měsíc a půl tohoto roku se počítá s 13 000 azylanty. V Německu, kde žije nejpočetnější kosovská komunita, v listopadu požádalo o azyl 1622 Kosovanů, v prosinci 1956 a v lednu dokonce 3630. V Rakousku loni požádalo o ochranu 1901 Kosovanů, ale jen v letošním lednu 1029.

Obyvatelé Kosova ze svých domovů odcházejí převážně z neřešitelných sociálních důvodů, jelikož přelidněná země nenabízí dostatek pracovních příležitostí. Státní správu a podnikatelský sektor mimoto ovládají loupeživé lokální mafie.

Arabové postaví horské středisko u Sarajeva

Předseda okresu Trnovo Ibro Berilo dnes podepsal protokol o spolupráci se společností Buroj Property Development ze Spojených arabských emirátů. Arabský investor zvažuje nedaleko Sarajeva vystavět turistické středisko Buroj Ozon s několika tisíci bytovými jednotkami, hotelem, obchodním centrem a související dopravní a občanskou obslužností. Celková hodnota investice by se vyšplhala na 4,5 miliard marek neboli 64 miliard korun.

Okres Trnovo se nachází 30 kilometrů jižně od Sarajeva. V jeho katastru se nacházejí pohoří Igman, Bjelašnica, Treskavica a Jahorina. Před nedávnou válkou se rozkládal na ploše 451 kilometrů čtverečních, po podpisu Daytonských mírových dohod roku 1995 byl rozdělen na dvě části – větší připadla Federaci Bosny a Hercegoviny a obývá ji zhruba 2500 lidí. 

Buroj Ozon je v pořadí druhým plánovaným arabským stavebním projektem tohoto rozsahu. Již dříve kuvajtská společnost ohlásila výstavbu střediska Sarajevo Resort v okresu Hadžići v hodnotě 400 milionů marek čili 28 miliard korun. Bosna a Hercegovina je v posledních letech oblíbenou turistickou destinací bohatých návštěvníků z Perského zálivu. Arabové oceňují především náboženskou a kulturní blízkost místního bosňáckého obyvatelstva a neobyčejnou přírodní scenérii střední Bosny.

Rusko hrozí kvůli vývozu zbraní na Ukrajinu

Rusko údajně všem bosenskohercegovským institucím odpovědným za kontrolu vývozu zbraní poslalo dopis, v němž upozorňuje na neblahé důsledky, pokud schválí prodej zbraní na Ukrajinou. Moskva uvádí, že pokud její západní soused získá objednanou vojenskou techniku, Bosna a Hercegovina letos zůstane bez dodávek zemního plynu a navíc bude muset okamžitě splatit dluh za odběr této suroviny ve výši 102 milionů marek (1,45 mld. Kč), který má vůči ruskému dodavateli. Bosenskohercegovský velvyslanec v Rusku Ivan Barbić mimoto obdržel úřední list, ve kterém Moskva hrozí dodatečným zvýšením cen zemního plynu.

V reakci na to bosenskohercegovské úřady odmítly vydat povolení pro vývoz zbraní na Ukrajinu společnosti Unis Group v celkové hodnotě 10 milionů marek (142 mil. Kč). Unis Group okamžitě zareagovala podáním žaloby na všechny dotčené orgány státní správy, jelikož i přes dřívější ujištění a přísliby kladného vyřízení její žádost byla bez vysvětlení zamítnuta. Konečné rozhodnutí zřejmě vydá až tříčlenné předsednictvo (prezídium), do jehož kompetence mimo jiné spadá i zahraniční politika.

Bosna a Hercegovina je od ukončení válečného konfliktu roku 1995 rozdělena na tři samosprávné celky, přičemž Republika Srbská zastává postoje výrazně proruské, Federace Bosny a Hercegoviny proevropské nebo proamerické a Distrikt Brčko se k mezinárodní politice nevyjadřuje. Činnost celostátních orgánů je ze zákona přímo závislá na konsensu prvních dvou entit; a pokud se tyto v některých otázkách neshodnou, úřadům nezbývá než se zdržet jakékoli jednostranné aktivity.

Dosud identifikováno 53 albánských obětí

Z masového hrobu Rudnica na jihu Srbska bylo dosud exhumováno a identifikováno 53 těl kosovských Albánců, které povraždily ozbrojené složky Jugoslávie na jaře roku 1999. Podle informací neziskové organizace Fond za humanitarno pravo za masakrem stojí 37. motorizovaná brigáda Armády Jugoslávie, v jejímž čele stál současný náčelník generálního štábu Armády Srbska Ljubiša Diković.

Politické vedení Srbska se za generála Dikoviće jednoznačně postavilo a o jeho odchodu z funkce nechce ani slyšet. Vicepremiér a ministr zahraničí Ivica Dačić jakékoli pochybnosti o morální integritě vojenského velitele odmítl a interpretoval je jako přímý útok proti Armádě Srbska i samotnému Srbsku. Dačić je přitom prvním mužem Socialistické strany Srbska (SPS), kterou založil a dlouhá léta vedl autoritář Slobodan Milošević. SPS jako někdejší vládnoucí strana nese politickou odpovědnost za destabilizaci Kosova a následně i za vedení krvavé války proti albánské menšině.

Zabití Albánští civilisté pocházeli z kosovských obcí Rezala, Stari Čitakovac, Donji Zabelj a Glavno Selo a jejich těla byla po válce přenesena do Srbska, aby je už nikdo nemohl nalézt. Nejmladší oběť měla 14 let a nejstarší 87, bez výjimky se jednalo o chlapce a muže. Sama Rudnica se nachází pouhé 2 kilometry od hraniční linie s Kosovem.

Během války v Kosovu od února 1998 do června 1999 přišlo o život 13 526 lidí, z toho 76 % Albánců a 21 % Srbů. Zvláště v první polovině roku 1999 docházelo k četným masakrům civilistů na obou znepřátelených stranách.

http://yugosfera.blogspot.cz/2014/06/v-srbske-rudnici-nalezeno-34-zabitych.html

Šešelj se vrátil do Srbska

Předseda neparlamentní Srbské radikální strany Vojislav Šešelj se po více než jedenácti letech strávených ve vazební věznici Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii vrátil bez rozsudku do Srbska. Soudní proces byl přerušen kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu. Přesná diagnózna veřejnosti nebyla sdělena, spekuluje se ale, že politik trpí rakovinou jater.

Šešelj se narodil roku 1954 v Sarajevu. V rodném městě dokončil základní studia práv, magisterský a doktorský titul nato obdržel v hlavním městě Bělehradě. Během svého působení v akademické sféře se opakovaně dostával do konfliktu se svými nadřízenými, když veřejně upozorňoval na jejich nekompetentnost a protekci ze strany republikových komunistických funkcionářů. Po několikerém pokusu profesně zakotvit v Bosně a Hercegovině byl roku 1984 po štvavé kampani, v níž byl obviňován ze srbského nacionalismu, uvězněn a poté nepřímo vyhnán do Srbska. V 80. letech zakotvil v Bělehradě, kde udržoval blízké styky s mluvčími probouzejícího se srbského nacionalismu, mj. Dobricou Ćosićem a Vukem Draškovićem.

Vládnoucími kruhy zavrhovaný Šešelj na počátku 90. let, kdy byla obnovena svobodná politická soutěž, nečekaně vstoupil do politiky. S Vukem Draškovićem založil Srbské hnutí obnovy (SPO), které ostře vystupovalo proti komunistické minulosti a hlásalo vyhraněný nacionalismus. Po názorových neshodách posléze založil a vedl militantně nacionalistickou Srbskou radikální stranu. První volby roku 1990 ovšem drtivě opanoval představitel komunistické nomenklatury Slobodan Milošević, Šešeljova politická platforma zcela propadla. V dalších letech ale dokázal oslovit voliče o poznání úspěšněji, radikálové se stali druhou nejsilnější politickou stranou, bez jejichž více či méně viditelné podpory by Slobodan Miloševiće nemohl na politické scéně dlouhodobě existovat. V roli předsedy strany a vůdce samozvaných ozbrojenců (četniků) Šešelj morálně zaštiťoval a prováděl etnické čistky v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině.

Po svržení Slobodana Miloševiće roku 2000 Srbská radikální strana ztratila velkou část svých podporovatelů, ale zanedlouho byla ještě silnější než dříve; dvakrát za sebou vyhrála volby, ale kvůli své kontroverzní pověsti, populistickému vystupování, antievropské a antiamerické rétorice nikdy nevstoupila do vlády. Následně roku 2008 dosáhla svého maxima se ziskem 29,5 % hlasů, poté ale přišel dramatický pád.

Roku 2003 totiž Haagský tribunál proti Šešeljovi vznesl obvinění z válečných zločinů. Ten se jako jeden z mála srbských činitelů rozhodl dobrovolně odcestovat do Nizozemska a svou čest hájit otevřeně a bez materiální podpory srbského vedení. Soudní řízení bylo zahájeno o čtyři roky později. Šešelj svou stranu vedl i z vězení, ale nesmlouvavý přístup roku 2008 partaj natolik rozklížil, že z ní odešla většina starých členů a ti pak založili Srbskou pokrokovou stranu. Smířliví pokrokáři následně roku 2012 vyhráli volby a poprvé sestavili vládní koalici. Radikálové se do sněmovny už neprobojovali a od té doby setrvávají na okraji zájmu veřejnosti.

Šešelj okamžitě po návratu zahájil ostré slovní výpady proti celému vládnoucímu establishmentu. Kritikou nešetří ani své bývalé nejbližší spolupracovníky, dnes prezidenta Tomislava Nikoliće a premiéra Aleksandra Vučiće. Na chování viditelně zesláblého politika je patrné, jak dlouho pobýval v izolaci mimo Srbsko a již plně nechápe nálady většiny srbské společnosti, která za více než deset let od jeho uvěznění prošla zásadní proměnou. Srbové na výjimky od své politické reprezentace nechtějí slyšet hřmotná nacionalistická hesla a zlomyslné výhrůžky, ale rady a pomoc při řešení své nelehké sociální situace. Vojislav Šešelj tak více než vůdce chybějící politické opozice působí jako pohrobek tragických 90. let.