7. 1. Různé oddíly Armády RBaH (ARBiH) na pravoslavné Vánoce napadly srbské vesnice Kravica, Ježestica a Šiljkovići v okresu Bratunac. Vojáky následovaly stovky muslimských civilistů hledajících potraviny a další kořist. Při ozbrojeném střetu zahynulo asi 46 Srbů, z toho 11 civilistů. Desítky domů byly vypáleny. Kravica byla významnou srbskou enklávou uprostřed oblasti, v níž Muslimové vytvářeli kompaktní provládní území. Kravicu nejpozději do poloviny května znovu ovládla Armáda Republiky Srbské (VRS).
8. 1. Na srbském kontrolním bodě u sarajevského letiště Butmir byl zabit bosenskohercegovský vicepremiér Hakija Turajlić (Muslim). Srbští ozbrojenci zastavili francouzské vozidlo UNPROFOR, které se vracelo z jednání s představiteli turecké vlády o příjmu humanitární pomoci na letišti, a před pěti francouzskými vojáky Turajliće ve vozidle zastřelili.
Chorvatské společenství Herceg-Bosna posiluje vojenské posádky Chorvatské rady obrany (HVO) ve střední Bosně, do Vitezu 8. 1. přichází 150–200 vojáků a do Nového Travniku 10. 1. taktéž 150–200 mužů. Oba kontingenty jsou převeleny z Hercegoviny.
13. 1. Místní HVO ve většinově muslimském okresu Gornji Vakuf dává ultimátum Armádě RBaH, aby složila zbraně a město předala, ta to ale odmítá. HVO přitom už od 11. 1. vede útok na muslimské vesnice po celém okresu. HVO situaci interpretuje opačně, boj údajně zahájila ARBaH. Ať je skutečnost jakákoli, zůstává faktem, že muslimské obyvatelstvo je vyháněno nebo odváděno do zajetí, nezřídka dochází k masovým vraždám. Město Gornji Vakuf se ocitá v obležení.
16. 1. Bosenskohercegovský ministr obrany Božo Rajić, Chorvat z HDZ, nařizuje všem jednotkám Armády RBaH na území tří budoucích chorvatských kantonů, aby se do 20. 1. podřídily hlavnímu štábu HVO. Nařízení platí i pro chorvatské jednotky na území tří budoucích muslimských kantonů, které se podřizují Armádě RBaH. Armádě Republiky Srbské je nakázáno, aby se stáhla do oblastí tří budoucích srbských kantonů. Všechny armády v Sarajevu, které má být pod společnou správou, se vyzývají k ukončení bojů. ARBiH, v níž dominují Muslimové, a VRS rozkaz ignorují. Podobné nařízení 14. 1. vydal hlavní štáb HVO.
16. 1. Armáda RBaH napadla vesnici Skelani a její okolí v okresu Srebrenica, přičemž zabila 48–69 místních Srbů.
Armáda Republiky Srbské v lednu zahajuje mohutnou ofenzivu (operacija Pesnica) ve středním Podriní, která má rozbít spojené muslimské enklávy Cerska, Konjević Polje, Srebrenica a Žepa. Bojů se účastní bosenskosrbské jednotky z celé země, aktivně jim pomáhá Armáda Jugoslávie a dobrovolníci ze Srbska. VRS 2. 2. obsazuje vesnici Vojevica, 17. 2. Sase, 1. 3. Cersku a 15. 3. Kojević Polje (tuto obec obsadila výsadková brigáda z Niše). Na 15 000 vyhnaných Muslimů prchá do Srebrenice, která se odmítá vzdát.
25. 1. HVO, a zřejmě i HOS a příslušníci Chorvatské armády, v Busovači s mírnou chorvatskou většinou napadá čtvrť Kadića Strana, kterou obývají především Muslimové. Muslimové z města utíkají, z předválečných 1500 jich zůstává asi 90. Při bojích zemřely asi čtyři desítky lidí, z toho většina Muslimů. Bojové operace chorvatských sil se přesouvají do okolí Busovače.
31. 1. UNPROFOR od 3. 7. 1992 do konce ledna 1993 zorganizovala 2476 humanitární letů do Sarajeva, které do města přivezly 27 460 tun potravin, zdravotnického a dalšího materiálu.
Americká diplomacie začátkem února v New Yorku odmítla žádost vyjednavačů Vanceho a Owena, aby USA podpořily jejich mírový projekt pro Bosnu a Hercegovnu. Ministr zahraničí Warren Christopher 10. 2. Prezentoval názor americké vlády, podle které rozdělení země do autonomních kantonů pod slabou ústřední vládou uzákoňuje srbskou politiku „etnického čištění”. USA formálně trvaly na územní celistvosti a suverenitě země, řešení krize však ponechávaly Evropanům. Naproti tomu Evropská společenství Vance-Owenův plán zvláštní deklarací 1. 2. podpořila, přijatelný byl i pro Rusko.
19. 2. Rada bezpečnosti OSN schvaluje rezoluci č. 807, která všechny dotčené strany konfliktu v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině vyzývá ke spoluúčasti na zachování příměří. Bojující strany se žádají o stažení jednotek z dosahu mírových sil a chráněných oblastí (UNPA) a volný pohyb mezinárodních jednotek.
21. 2. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 808, na jejímž základě vzniká Mezinárodní soudní tribunál v bývalé Jugoslávii. Další rezolucí č. 827 z 25. 5. je přijat jeho statut.
24. 2. Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu rozhodnutí USA shazovat z letounů humanitární pomoc do východní Bosny. 26. 2. Americký prezident Bill Clinton podepsal rozkaz, kterým umožnil americkým ozbrojeným silám (ve spolupráci s UNHCR a WFP) zahájit letecké shazování potravin a léků do muslimských enkláv po celé zemi. První letadla s nákladem odstartovala z Frankfurtu nad Mohanem 28. 2. Do listopadu bylo uskutečněno 1482 takových letů s 10 100 tunami potravin a 167 tunami zdravotnického materiálu. Materiál byl shazován na lokality Srebrenica, Žepa, Cerska, Konjevići, Goražde, Tuzla, Mostar, Maglaj a Tešanj.
11.–12. 3. 1993 Srebrenici navštívil velitel UNPROFOR v Bosně a Hercegovině francouzský generál Philippe Morillon. Předtím navštívil Srby čerstvě dobytou Cersku a Konjević Polje, které bylo soustavně odstřelováno srbskými jednotkami. Cynický Morillon v Cersce prohlásil, že se zde nepotvrdily zprávy o srbských krutostech. V Konjević Polje 10. 3. obránce v čele s Naserem Orićem vyzval, aby se s veškerým civilním obyvatelstvem raději přemístili do bezpečí v provládní Tuzle, ti to však rezolutně odmítli. Takový přesun mimo jiné negarantoval bezpečnost vojensky způsobilým mužům. Morillom 8. 3. vyjednával o přísunu humanitární pomoci se srbskými představiteli v Pale. Dohoda byla ujednána 11. 3. a obnášela vpuštění britského konvoje, který měl z Konjević Polje odvézt 75 raněných Muslimů, a volnou cestu pro konvoj s humanitární pomocí do Srebrenice. Britský konvoj po několikerém zadržování a snižování kapacity 11. 3. dorazil do Konjević Polje, kde ho obstoupili místní civilisté, kteří žádali příměří, intervenci OSN a humanitární pomoc. Shromážděný dav začali odstřelovat Srbové, jimž se podařilo ukrást i několik vozidel z kolony. Celá akce tak skončila fiaskem.
Humanitární konvoj po zdržovacích manévrech vstoupil do Srebrenice v noci z 11. na 12. 3. 1993 Morillom svůj náhled na situaci v Podriní zopakoval při návštěvě vedení Srebrenice. Neuvědomoval si však, že nepřímo podporuje etnické čisty, které zahájila Armáda Republiky Srbské. Na takové podmínky ani lokální, ani sarajevská vláda nechtěla přistoupit. Při odjezdu generála a jeho doprovod zadrželi zoufalí místní obyvatelé a ozbrojenci (zřejmě na popud sarajevské vlády), neboť se obávali, že Srbové oblast brzy obsadí a humanitární pomoc nadobro zablokují. Morillon se pod tlakem rozhodl, že setrvá s obklíčenými obyvateli, dokud Srbové nedovolí, aby do města dorazila humanitární pomoc. Zároveň prohlásil, že Srebrenica je od nyní pod ochranou OSN. Morillon vyjednával s generálem VRS Manojlem Milovanovićem (náčelník štábu Ratko Mladić s ním odmítl jednat), který mu předložil tři požadavky; ukončení ofenzivy Armády RBaH u sarajevského Ilijaše a Tuzly a odchod Morillona ze Srebrenice. Morillon nejprve odmítá odjet, ale nakonec ustupuje. 20. 3. odchází s konvojem 673 uprchlíků do Tuzly, v Bratunci je ale konvoj zastaven a prohledán, zda v něm nejsou muži. 24. 3. je pomocí vrtulníků ze Srebrenice evakuováno dalších 214 lidí, evakuační místo Srbové záměrně odstřelují. 26. 3. Morillon vyjednává v Bělehradě. 27. 3. do Srebrenice přijíždí humanitární konvoj s 18 vozidly. 28. 3. je Morillonu umožněn vstup do Srebrenice, boje v okolí podle jeho svědectví slábnou. V březnu a dubnu je z enklávy odvezeno celkem 8–9 000 civilistů.
Obležená Srebrenice na jaře roku 1993
4. 4. Hlavní velení HVO v Mostaru dává ultimátum prezidentu Aliji Izetbegovićovi, aby do 15. 4. podepsal údajnou deklaraci Mate Bobana a Alije Izetbegoviće o podřízení Armády RBaH na území budoucích chorvatských kantonů podle Vance-Owenova plánu. Podle očitých svědectví ovšem takováto deklarace nikdy nevznikla. V případě odmítnutí podpisu, HVO kontrolu nad oblastmi převezme jednostranně.
HVO v Hercegovině již od března zadržuje a rozkrádá konvoje s vojenským materiálem pro Armádu RBaH.
12. 4. Začíná operace Operation Deny Flight aliance NATO k vynucení bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou. Akce je zaštítěna rezolucí OSN č. 816 a rozhodnutím Severoatlantické rady z 8. 4. Účastní se jí bojové a pozorovací letouny několika členských států a letadla sil včasné výstrahy NATO (NAEWE).
Srbské jednotky ostřelují Srebrenici, jelikož chtějí místní představitele donutit ke kapitulaci. Jejich hlavním cílem je hřiště zdejší školy. Při minometném útoku je zabito 62 lidí a 152 zraněno, mezi nimi hlavně děti.
15. 4. HVO vede ofenzivu s cílem dobýt Jablanici, hlavní město okresu s muslimskou většinou. 17. 4. obsazuje muslimskou vesnici Sovići a pak národnostně smíšené Doljani, které etnicky vyčišťuje. Další postup je ale zastaven.
16. 4. Místní HVO a HOS obsazují obec Vitez s nepatrnou muslimskou většinou, které se nachází v okresu též jména s chorvatskou většinou. Ve městě se nachází továrna na výbušniny Vitezit. Muslimové se brání, nakonec jsou nuceni k masovému odchodu z Vitezu i okolních vesnic, mnozí končí v zajetí, jejich domy jsou vypalovány. Útoku vzdoruje pouze historické centrum Vitezu (tzv. Mahala), kde se Muslimové opevňují a čelí nepřetržitému obléhání až do roku 1994. Chorvatští ozbrojenci při obsazování Vitezu zaútočili i na muslimskou vesnici Ahmići, v níž zabili podle různých odhadů 104-116 jejích obyvatel, z toho 43 žen a dětí.
Armáda RBaH, resp. Speciální oddíl zvláštního nasazení Zulfikar pod vedením Zulfikara Ališpago a příslušníci 45. horské brigády Neretvica, napadla vesnici Trusina ve většinově muslimském okresu Konjic a zabila zde 22 Chorvatů, z toho 16 civilistů. Není jasné, zda povel k útoku dal přímo Sefer Halilović, což je zpochybňováno odposlechy a svědectvími, nebo Salko Gušić, šéf Operativní skupiny Igman.
17.–18. 4. V Sarajevu probíhají jednání velitele ARBiH a VRS Sefera Haliloviće a Ratka Mladiće o situaci ve Srebrenici. Srbové se na poslední chvíli snaží dokončit plán ofenzivy, ale srebreničtí obránci je i navzdory vysokým ztrátám odrážejí. Halilović, Mladić a generál UNPROFOR Wahlgreen nakonec podepisují příměří. Rada bezpečnosti OSN přitom již 16. 4. schválila rezolucí č. 819, která vyhlašovala bezpečnou zónu Srebrenica. Srbská strana na to ale nebrala žádný ohled.
V březnu a dubnu obleženou Srebrenici s pomocí konvojů OSN opustilo 8–9000 žen a dětí. Dalším přesunům obyvatelstva zabránila sarajevská vláda, která tím chtěla zamezit etnickému čištění.
18. 4. HVO z většinově chorvatského Kiseljaku napadá muslimské vesnice v okolí, a to ves Gomionica, Svinjarevo, Behrići, Rotilj, Gromiljak, Polje Višnjica aj. Zdejší obyvatelstvo prchá, útočníci zapalují jejich domy.
19. 4. HVO odstřeluje většinově muslimskou Zenici. Následkem toho 15 lidí umírá a dalších 40 je zraněno. Chorvatská rada obrany tím chce zřejmě odradit Armádu RBaH od případných protiakci ve střední Bosně. Není náhodné, že chorvatské operace ve Vitezu a Kiseljaku (a dříve v Busovači) probíhají na budoucím chorvatsko-muslimském rozhraničení podle Vance-Owenova plánu.
21. 4. Scházejí se HVO a ARBiH, aby jednaly o přerušení bojů ve střední Bosně. Příměří je nakonec dohodnuto na setkání Mate Bobana a Aliji Izetbegoviće 25. 4. v Záhřebu.
2. 5. Radovan Karadžić na konferenci v Athénách pod tlakem mezinárodních vyjednavačů, Slobodana Miloševiće a řeckých a ruských diplomatů podepisuje Vance-Owenův plán, avšak s podmínkou, že ho musí schválit Parlament Republiky Srbské. Ten ho ale 6. 5. jednoznačně odmítá. Jednání parlamentu se účastní i Slobodan Milošević, Momir Bulatović a Dobrica Ćosić, kteří za něj neúspěšně lobbují. Zákonodárci nicméně rozhodují, že poslední slovo v celé záležitosti bude mít referendum. Referendum o Vance-Owenově plánu se uskutečňuje 15.–16. 5. 1993 a dle očekávání dopadá záporně – proti je 96 % dotázaných. Po srbském odmítnutí mezi západními diplomaty zavládlo veliké zklamání. Nebyli schopni rychle reagovat na neúspěch jiným protinávrhem. 22. 5. 1993 ve Washingtonu jednali ministři zahraničí USA, Francie, Velké Británie, Španělska a Ruska, aby se dohodli na společném postupu při řešení bosenskohercegovské krize. Rusko zde vyzvalo své partnery, aby ustoupily od snahy prosadit v republice komplexní mírový plán a namísto toho postupovalo „krok za krokem”. Mnozí zahraničněpolitičtí komentátoři upozorňovali, že takovýto přístup k problému by ve skutečnosti znamenal legalizování etnických čistek. Všechny země se shodly na vytvoření bezpečných zón, ale Evropané bez výjimky odmítli plán Billa Clintona použít vojenskou sílu.
6. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 824, kterou byly enklávy Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde, Bihać a Srebrenica vyhlášeny bezpečnými zónami pod ochranou OSN.
9. 5. Chorvaté v Mostaru zahajují bitvu o nadvládu nad městem. Roku 1991 v pětasedmdesátitisícovém Mostaru žilo 34 % Muslimů, 29 % Chorvatů a 19 % Srbů. Po stažení JNA z města odešla drtivá většina srbského obyvatelstva. Jako důvod útoku Chorvaté uvádějí demografickou hrozbu od zdejších Bosňáků, jejichž řady významně posílili po příchodu uprchlíků z východní Hercegoviny (16–20 000). Přitom sami Chorvaté posilují v důsledku přílivu běženců ze střední Bosny. HVO na silnicích staví barikády a ze západního břehu města vyhání všechny nechorvaty, asi 1500–2500 lidí odvádí do zajateckého tábora Heliodrom. Bosňáci vzdorují a opevňují se na východním břehu města. V obležení se ocitá 50–55 000 lidí, kteří jsou dennodenně vystavováni odstřelování a těžkým životním podmínkám. Muslimské svatostánky jsou systematicky ničeny.
1. 6. Při srbském minometném útoku na fotbalový zápas v sarajevské čtvrti Dobrinja bylo zabito 11–15 lidí a dalších 133 zraněno.
4. 6. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 836 o vojenské ochraně bezpečných zón v Bosně a Hercegovině, která umožňovala nasazení vojenské síly v případě, že by tu byly ohroženy jednotky UNPROFOR.
Armáda RBaH začátkem června zahajuje ofenzivu ve střední Bosně s cílem oslabit Chorvatskou radu obrany a zabezpečit držené území. Bojů se účastní i islámští mudžahedíni. ARBiH 4. 6. napadá HVO ve většinově muslimském Travniku, 5. 6. obsazuje etnicky smíšenou vesnici Dolac u Travniku, 6. 6. vstupuje do vesnice Ovčarevo, 8. 6. napadá ves Guča Gora. Po obsazení chorvatské vesnice Maline vojáci ARBiH 8. 6. zabili asi 25 Chorvatů. Do 13. 6. jsou všechny tyto lokality víceméně pod kontrolou vládě loajálních ozbrojených sil.
8. 6. Vzniká post náčelníka štábu vrchního velení ARBiH, který obsazuje Rasim Delić. Sefer Halilović působí jako velitel, resp. zástupce náčelníka štábu.
ARBiH zahajuje vojenskou operaci ve většinově muslimském okresu Kakanj, který částečně ovládá HVO. Po pětidenních bojích je HVO poražena, nemovitý majetek v chorvatských rukou prakticky zničen, 13–15 000 Chorvatů utíká do sousedního okresu Vareš s chorvatskou většinou.
9. 6. Vypukají ozbrojené střety mezi Armádou RBaH a HVO v etnicky míšeném Novém Travniku. Chorvatů v něm žije sotva čtvrtina, ale po masovém odchodu Srbů, kteří zde byli nejpočetnější komunitou, se jejich procentuální zastoupení zvyšuje. Frontová linie se táhne přes centrum města a do roku 1994 zůstává téměř neměnná.
10. 6. Dělostřelecký granát, vypálený z pozic ARBiH, zabil v chorvatské čtvrti Podgradina ve Vitezu 8 dětí a několik dalších zranil.
HVO v obci Rankovići u středobosenského Nového Travniku rabuje humanitární konvoj pod ochranou UNPROFOR. Kolona, složená z asi 500 vozidel a 2000 osob, hlavně Muslimů, vyrazila ze Splitu 1. 6. a po šesti dnech dorazila do Prozoru, kde se kvůli bojům HVO a ARBiH na tři dny zastavila. 10. 6. konvoj přepadají vojáci HVO a společně s chorvatskými civilisty začínají drancovat kamiony s humanitární pomocí. Při útoku je zabito 7 řidičů, osud dalších tří osob je neznámý. Do cíle v severobosenské Tuzle nakonec dorazí jen asi 300 vozidel.
12.–13. 6. HVO z Kiseljaku znovu napadá muslimské vesnice v okolí a etnicky je čistí. Desítky muslimských civilistů jsou zabity. Při útoku na ves Han Ploča Chorvatské radě obrany dělostřelecky pomáhají také nepříliš vzdálené jednotky Armády Republiky Srbské.
16. 6. Bosenští Srbové a Chorvaté při novém kole rozhovorů navrhli rozdělení země na tři etnické státy v konfederaci jako náhradu za neúspěšný Vance-Owenův plán. Alija Izetbegović návrh odmítl a na protest opustil jednání.
HVO z Kiseljaku útočí na postavení ARBiH v okresu Kreševo a zdejší oblast čistí od muslimského obyvatelstva.
21. 6. V černohorském letovisku Herceg Novi se sešli Radovan Karadžić s Mate Bobanem, aby tu jednali o rozdělení Bosny a Hercegoviny na tři části. Společné stanovisko k novému plánu pak oznámili 24. 6. při jednáních v Ženevě.
21.–22. 6. V Předsednictvu RBaH, které mimořádně zasedá na bosenskohercegovském velvyslanectví v Záhřebu, vzniká ostrý spor o to, jak dále řešit situaci v zemi. Alija Izetbegović navrhoval, aby na další jednání do Ženevy Sarajevo poslalo jen své pozorovatele. Proti tomu se postavil člen předsednictva Fikret Abdić, který prohlásil, že bude usilovat o dohodu s Franjou Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem, ustavující tři národnostní celky v zemi. Na jednání v Ženevě byl nakonec vyslán chorvatský člen předsednictva Franjo Boras.
24. 6. Místní HVO za použití těžké vojenské techniky obsazuje většinově muslimské Žepče. Úplná kontrola nad městem je převzata koncem měsíce.
30. 6. V Sarajevu byl dokončen tajný tunel mezi čtvrtí Dobrinja a Butmir, resp. pod mezinárodním letištěm ovládaným misí UNPROFOR. Armáda RBaH tunel začala kopat 1. 3., aby spojila obležené Sarajevo se zbytkem vládního území. Letiště bylo ze dvou stran obklíčeno Armádou Republiky Srbské a pohyb na něm byl pod neustálým dohledem. Tunel by dlouhý asi 720 metrů a vysoký 1,5 metru a používal se k přesunu lidí, humanitární pomoci a vojenského materiálu. Roku 1994 v něm byly položeny koleje.
Armáda Republiky Srbské v červenci zintenzivňuje bojové operace kolem Sarajeva, které zahájila o měsíc dříve. Hlavní útok je veden na pohoří Igman a Bjelašnica pod vládní kontrolou. 9. 7. Srbové obsazují vesnice Grebak, Rogoj a Delijaš a 11. 7. městečko Trnovo. Obrana se rozpadá a s civilisty ustupuje na západ.
2. 7. ARBiH útočí na pozice HVO ve většinově muslimském okresu Fojnica. Chorvatské ozbrojené síly jsou vyhnány a s nimi i 5500 chorvatských civilistů.
7. 7. V sarajevské čtvrti Ciglane se odehrál bombový útok na rodinu druhého muže ARBiH Sefera Haliloviće. Výbušnina na balkoně ale namísto Haliloviće, který nebyl doma, zabila jeho manželku a švagra. Dvě děti, které se náhodně ocitly v bytě, atentát ve zdraví přežily. Útok od samého začátku provázely pochybnosti; některé expertizy tvrdily, že šlo o minometný útok, druhé o nastraženou bombu. Až po letech se útok začal spojovat se zvláštní jednotkou Ševe bosenskohercegovského ministerstva vnitra. Halilović byl tehdy nepohodlnou osobou, která těžko vycházela jak s politickým vedením státu, tak vojenskými složkami. V červnu byl přitom odvelen z čela armády.
9. 7. Alija Izetbegović oznámil, že bosenskohercegovské vedení odmítá srbsko-chorvatský plán. Jako alternativu navrhl přeměnu Bosny a Hercegoviny ve federaci.
12. 7. V sarajevské čtvrti Dobrinja bylo při minometném útoku na frontu čekající na vodu zabito 13 lidí a další 15 zraněno.
18. 7. Armáda RBaH přebírá kontrolu nad etnicky smíšeným Bugojnem. Do války v něm každý z hlavních národů měl kolem 30 % obyvatelstva, ale s příchodem uprchlíků se poměr vychýlil ve prospěch Muslimů. Příslušníci HVO, Chorvatské armády a zdejších policistů do 28. 7. vzdorují, ale nakonec jsou poraženi. Postupně je zadrženo téměř 500 chorvatských ozbrojenců a civilistů (z nichž nejméně 20 bylo zabito), na 13 000 Chorvatů z okresu utíká do Hercegoviny. Násilností se dopouštěla rovněž HVO např. v oblasti Vrbanja, kde bylo během několika dnů zabito asi 45 zajatých muslimských civilistů.
27. 7. Thorvald Stoltenberg, od 1. 5. náhradník za Cyruse Vance, a David Owen, kteří v podstatě akceptovali srbsko-chorvatskou ideu o rozdělení země, v Ženevě předložili plán na vytvoření volné unie bosenskohercegovských republik. Srbům připadlo 53 % země, Muslimům 30 % a Chorvatům 17 %, Sarajevo by spravovala OSN a Mostar Evropská společenství. Toto řešení problému bylo označováno jako Owen-Stoltenbergův plán. SDS a HDZ prohlašují, že plán schválí, pokud tak učiní zbylé dvě strany. Izetbegović v té době jednání bojkotoval. Když pak o něco později za sebe vyjádřil ochotu rozdělit Bosnu a Hercegovinu, v Sarajevu musel čelit neúspěšnému pokusu o převrat, který proti němu chystali neústupní představitelé bosenských Muslimů a zároveň vlivní členové a spoluzakladatelé SDA, konkrétně ministr energetiky v bosenskohercegovské vládě Rusmir Mahmutćehajić a velvyslanec v Íránu Omer Behmen.
Armáda Republiky Srbské vyostřuje boje o pohoří Bjelašnica a Igman. Bosenskosrbští představitelé ofenzivu zřejmě používají k nátlaku na Sarajevo, aby schválilo Owen-Stoltenbergův plán. Alija Izetbegović v důsledku bojů 9. 8. přerušuje jednání, dokud se srbská armáda nestáhne. NATO přitom schvaluje možnost útoku na srbské pozice u Sarajeva. 13. 8. bylo podepsáno příměří mezi VRS a ARBiH. 15. 8. Srbové pod hrozbou leteckých útoků NATO pohoří opouštějí, před stažením ale vypalují většinu olympijských objektů z 1984. Pozice na Igmanu poté obsazují vojáci UNPROFOR.
28. 8. Předsednictvo Chorvatského společenství Herceg-Bosny a chorvatští politici v bosenskohercegovských orgánech v Grude vyhlásili Chorvatskou republiku Herceg-Bosnu, která měla být součástí předpokládané Unie republik Bosny a Hercegoviny. Chorvaté rovněž schválili vznik svého parlamentu (Zastupnički dom Hrvatske Republike Herceg-Bosne). Prezidentem republiky byl vybrán Mate Boban, předsedou vlády Jadranko Prlić a předsedou parlamentu Perica Jukić.
Bosenskohercegovský parlament, po odchodu Chorvatů de facto jen muslimský, se postavil proti ženevskému plánu na nové územní uspořádání republiky. Muslimům dával zhruba jen 30 % území, přitom ještě rozděleného do několika vzájemně izolovaných částí. Muslimové požadovali nejméně třetinu území. Parlament Republiky Srbské a nově ustavený zákonodárný sbor Chorvatské republiky Herceg-Bosny ženevský plán na rozdělení Bosny a Hercegoviny schválily. Ženevská jednání o etnickém rozdělení země ztroskotala pro nepřekonatelné názorové rozdíly zúčastněných. Jedním z problémů, o němž se v Ženevě živě diskutovalo, a který však měl spíše psychologický význam, byla otázka přístupu jednotlivých republik k moři. Mate Boban odmítal přiřknout muslimskému útvaru přímořské letovisko Neum s chorvatskou většinou, jediné místo, kde se na 24 km Bosna a Hercegovina bezprostředně dotýká Jaderského moře. Přes Neum vede důležitá pozemní komunikace – Jadranská magistrála, která propojuje chorvatskou střední Dalmácii s jihodalmatským Dubrovníkem. Namísto toho muslimům nabízel vybudování přístavu na dolním toku Neretvy nebo pronájem části chorvatského přístavu Ploče na 99 let. Bosenští Srbové požadovali pro svůj útvar přístup k moři jižně od Cavtatu. Toto území však patřilo Chorvatsku. Bylo nemyslitelné, že by kdy Záhřeb takovouto možnost připustil. V muslimském vedení pokračovaly rozpory. Proti Aliji Izetbegovićovi se znovu postavil Fikret Abdić, který tvrdil, že prezident a jeho stoupenci ženou svou politickou neústupností národ do další války, v níž však muslimové riskují své fyzické přežití.
HVO v červenci dokončuje přebírání kontroly nad většinově chorvatským okresem Prozor, v jehož hlavním městě ale dominují Muslimové. Nechorvatské obyvatelstvo, které zde ještě zůstalo po etnickém čištění v roce 1992, utíká do okresu Jablanica. Nejméně 70 civilistů je zabito a pohřbeno v masových hrobech.
Armáda RBaH v září realizovala operaci Neretva '93, jejímž cílem bylo vytvořit bezpečný koridor kolem řeky Neretvy mezi Konjicem, Jablanicí a Mostarem, který se dlouhodobě nacházel v chorvatském obležení. Plán ovšem předpokládal etnicky vyčištěné oblasti od chorvatských jednotek, a tedy i bojeschopných civilistů.
8.–9. 9. Příslušnici Armády RBaH při útoku na chorvatskou vesnici Grabovica v okresu Jablanica zabili nejméně 13 civilistů. Chorvatské zdroje nejčastěji uvádějí 33 obětí. K masakru došlo poté, co do oblasti, od května plně pod kontrolou bosenské vlády, byly převeleny některé jednotky ze Sarajeva v počtu asi 700 mužů. Byly mezi nimi i 9. a 10. horská brigáda, jež neměly valnou pověst a často jednaly svévolně.
14. 9. Armáda RBaH zaútočila na chorvatskou vesnici Uzdol v okresu Prozor a zabila 41 jejích chorvatských obyvatel, z toho 29 civilistů.
27. 9. Fikret Abdić v okresu Velika Kladuša na severu obležené muslimské enklávy Bihać na shromáždění asi 400 Kladušanů vyhlásil Autonomní oblast západní Bosna (AO Zapadna Bosna, její obyvatelé se označovali jako autonomaši), která vypověděla poslušnost ústřední vládě v Sarajevu. Její předák rozvinul politická jednání jak s krajinskými a bosenskými Srby, tak s Chorvatskem. Ačkoli byla muslimská bihaćská enkláva ze všech stran obklopena územím krajinských a bosenských Srbů, panoval v ní do té doby relativní klid. Alija Izetbegović Abdićovo chování označil za separatistickou vzpouru a vyslal proti němu 5. sbor Armády RBaH z Bihaće. V bihaćské eklávě se v následujících týdnech rozhořely boje Muslimů proti Muslimům.
Krátce před vyhlášením autonomie Abdiće ze svých řad vyloučila jeho domovská strana SDA. 27. 9. Ústavní soud RBaH vyzval předsednictvo, aby vyvodilo závěry z neústavního chování jejího člena Fikreta Abdiće. 28. 9. předsednictvo vydává nařízení, které specifikuje, za jakých okolností je možné odvolat jeho členy. 20. 11 je odvolán Fikret Abdić (a také Chorvaté Franjo Boras a Vitomir /Miro/ Lasić) a na jeho místo přichází Nijaz Duraković (a rovněž Chorvaté Ivo Komšić a Stjepan Kljuić).
27.–28. 9. V sarajevském hotelu Holiday Inn se uskutečnil Bosňácký sněm (Bošnjački sabor), během něhož 377 představitelů muslimského veřejného života jednalo o navrženém mírovém řešení konfliktu. Pro muslimskou komunitu byla tato chvíle jednou z nejkritičtějších za celou dobu války. Vedení států kolem Aliji Izetbegoviće (mj. i ministr zahraničí Haris Silajdžić a ministr bez portfeje Hasan Muratović) vzhledem k situaci na bojištích a mezinárodnímu klimatu doporučovalo přijetí Owen-Stoltenbergova plánu, tedy parcelaci země podle etnického klíče. Vlivní intelektuálové jako např. Rusmir Mahmutćehajić, Ejup Ganić, Muhamed Filipović a Nijaz Duraković byli proti. Stejně smýšlelo 22 % delegátů. Většina (62 %) z přítomných se ale rozhodla pro podmíněné přijetí návrhu, resp. až poté, co Srbové navrátí území, kde měli původně většinu Muslimové. Toto podmíněné přijetí se fakticky rovnalo odmítnutí. Muslimové udělali totéž, co předtím Srbové, když zavrhli řešení, které se ostatním jevilo jako kompromisní, a veškeré vyjednávání mohlo začít nanovo. Shromáždění zároveň formou deklarace doporučilo, aby se pro označování muslimské komunity namísto jména Muslimové, které ve světě vzbuzovalo negativní asociace, napříště používalo starší pojmenování Bosňáci (Bošnjaci). Hlavní zásluhu na propagaci bosňáctví měl Muhamed Filipović, který tak činil proti většinovému smýšlení uvnitř SDA a náboženských kruhů v čele s resu-l-ulemou Mustafa-ef. Cerićem. SDA byla svolná k podpoře bosňáctví jen v kontextu zamýšleného vzniku etnicky čistého ministátu v rámci bosenskohercegovské unie republik. Muslimský stát by s největší pravděpodobností neměl šanci na mezinárodní uznání, kdežto bosňácký ano. V případě, že by Izetbegovićova doporučení sněm posvětil, došlo by k rozpuštění bosenskohercegovského parlamentu, založení bosňáckého zákonodárného sboru a přijetí ústavy „bosňácké“ republiky. Část SDA, opoziční strany a nezávislé osobnosti o takovýchto záměrech nechtěli ani slyšet.
21. 10. Fikret Abdić a Mate Boban v Záhřebu vydávají společné prohlášení o ukončení bojů a neústavních změnách v Předsednictvu RBaH. Oba souhlasí s předloženými návrhy mírové konference o Unii států Bosny a Hercegoviny. Poté v Bělehradě 22. 10. Fikret Abdić a Radovan Karadžić za přítomnosti Slobodana Miloševiće podepisují deklaraci o trvalém míru mezi Republikou Srbskou a AO Západní Bosna. Obě strany souhlasí s budoucí existencí Unie států Bosny a Hercegoviny. Obyvatelé obou separatistických území se budou moci volně pohybovat po obou státech, hranice mezi nimi bude ustavena společnou komisí. Další dohodu o spolupráci podepsali následně 24. 2. 1994.
23. 10. Vojáci HVO z Kiseljaku v obci Stupni Do ve většinově chorvatském okresu Vareš zabili nejméně 36 Bosňáků. Po masakru zdejší Bosňáci masově opouštějí okres. V reakci na to Armáda RBaH připravuje obsazení vládě neloajální Vareše, který se nachází nedaleko frontové linie s VRS. Město je dobyto 4. 11. Místní Chorvaté utíkají do chorvatské enklávy Kiseljak.
26. 10. Novým bosenskohercegovským premiérem byl jmenován dosavadní ministr zahraničí Haris Silajdžić (Muslim). Ten také 29. 10. sestavil převážně bosňáckou vládu Republiky Bosny a Hercegoviny.
27. 10. V Sarajevu za nejasných okolností zemřel bývalý velitel 10. horské brigády Mušan Topalović Caco. Jeho smrt je navázána na tajnou akci bezpečnostních složek Trebević 2, kterou 25. 10. posvětil Alija Izetbegović. 26. 10. několik set členů ARBiH a policie v Sarajevu provedlo rozsáhlou razii s cílem zatknout a degradovat vlivné a svévolně jednající velitele ARBiH Mušana Topaloviće a Ramize Delaliće, někdejšího velitele 3. horské brigády a nyní zástupce velitele 9. motorizované brigády, a jejich nejbližší spolupracovníky. Při akci byly z bezpečnostních důvodů blokovány mnohé speciální jednotky, mj. i štáb druhého muže armády Sefera Haliloviće, nad kterými armáda neměla plnou kontrolu. Operace skončila zatčením obou velitelů a desítek jejich podřízených, nicméně špatné organizovaným oddílům Topalović a jeho nejvěrnější dlouho vzdorovali a zabili při tom 9 příslušníků ozbrojených složek. Topalović se nakonec vzdal ministru vnitra, poté odjel do Předsednictva RBaH, kde byl zadržen. Krátce po svém zatčení a mučení přišel o život – údajně byl zastřelen při pokusu o útěk. Delalić se vzdal a na sedm a půl měsíce skončil ve vězení. Topalović stál mj. za vražděním srbských obyvatel obklíčeného Sarajeva v jámě Kazani. Z ní bylo při exhumaci 10. 11. vyzvednuto 21 těl, z nichž se podařilo identifikovat jen 15 (mezi nimi byl i jeden Bosňák a Chorvat). Tři osoby, jejichž vražda byla potvrzena během soudního líčení, nebyly nalezeny. Dalších sedm těl se podařilo exhumovat na lokalitách Gaj a Grm Maline, ve všech případech se jednalo o sarajevské Srby. Rozhodnutí zasáhnout proti Topalovićovi a Delalićovi padlo zřejmě kvůli jejich svévolnému chování, které v létě 1993 málem skončilo rozpadem obrany Sarajeva a vnitrostranickým konfliktem.
Již v říjnu 1992 se ARBiH pokoušela odzbrojit také Jusufa Prazinu, bývalého velitele paravojenské jednotky Jukini vukovi (Jukovi vlci) a od července velitele Brigády zvláštního určení ARBiH. Prazina (před válkou kriminálník) patřil společně s Draganem Vikićem, Zoranem Čegarem, Ramizem Delalićem, Mušanem Topalovićem, Ismet Bajramović (před válkou kriminálník, do začátku 1993 šéf vojenské věznice) k předním obráncům města. Prazina s Izetbegovićovým svolením opustil hlavní město, pak se marně pokoušel vrátit přes pohoří Igman, nakonec ale utekl do Mostaru, kde s 250 vojáky bojoval na straně HVO proti Bosňákům. Nato odcestoval do Německa a konečně do Belgie, kde byl začátkem prosince úkladně zabit svými kumpány. Politické vedení země v Sarajevu v téže době dalo svolení k operaci Trebević, během níž byl 1. července 1993 zatčen Senad Pecar, zástupce velitele 10. horské brigády. Dalšího dne příslušníci 10. a 9. brigády (první držela jižní a druhá severní předměstí starého města) zaútočili na sarajevské policejní stanice a generální štáb ARBiH, jelikož měli za to, že zatčení Pecara nařídil velitel speciální jednotky policie Dragan Vikić. Náčelník generálního štábu Rasim Delić se nakonec rozhodl Pecara propustit, aby se tím vyhnul otevřenému sporu se vzbouřenými veliteli.
Vývoj konfliktu mezi znepřátelenými stranami v Bosně a Hercegovině dospěl až do zdánlivě paradoxní, ve skutečnosti však docela logické situace. Začátkem listopadu se u středobosenského města Olovo spojili bosenští Srbové a Chorvaté a společně napadli jednotky Bosňáků. Armáda Republiky Srbské zde prováděla ofenzivu s cílem dobýt město a spojit tak srbské síly ve středních a východní Bosně přes koridor Olovo-Vozuća-Ozren. Ostré boje pokračovaly až do ledna 1994.
9. 11. V Mostaru byl při minometném útoku odstřelen Starý most přes řeku Neretvu. Most byl postaven za turecké nadvlády roku 1566 a byl pokládán za symbol města. Řeka Neretva s menšími výjimkami Mostar rozdělovala na „chorvatský” pravý a „bosňácký” levý břeh (hranice procházela i ulicí Bulevar na západní straně). Situace Bosňáků, kteří zůstali ve městě, byla stále kritičtější.
V prosinci se ministři zahraničních věcí zemí EU na zasedání v Bruselu pokusili zachránit Owen-Stoltenbergův plán tím, že upravili jeho body, zvláště ty, které se týkaly rozdělení území. Centrální bosňácké republice mělo podle nového návrhu připadnout 33,3 % teritoria a chorvatskému útvaru 17,5 %, což dohromady tvořilo zhruba 51 % území státu. Ani tato korekce ale politiky znesvářených stran nepřiměla dohodu podepsat. Proti byli stále Bosňáci, kteří odmítali připustit, že by se Sarajevo rozdělilo na dvě části – bosňáckou a srbskou.
22.–23. 12. Armáda RBaH zaútočila na Križančevo Selo ve většinově chorvatském okresu Vitez a v nastalém střetu zabila desítky Chorvatů. Jedny zdroje uvádějí 34 padlých vojáků HVO a několik civilistů, druhé hovoří až o 74 zavražděných vojácích a civilistech.
