Bosenskohercegovský úspěch na Berlinale

Filmový režisér a držitel Oskara Danis Tanović (*1969) dnes na filmovém festivalu Berlinale získal Stříbrného medvěda za svůj poslední snímek Epizoda u životu berača željeza (Epizoda ze života sběrače železa). Jeden z hlavních představitelů Nazif Mujić navíc získal cenu za nejlepšího herce. Oceněný nízkonákladový film pojednává o životě jedné romské rodiny v Bosně a Hercegovině, která se potýká s těžkou sociální situací a zdravotními problémy jednoho ze svých členů. Tanović se inspiroval skutečnou událostí a do hlavních rolí obsadil samotné aktéry filmové předlohy.

Srbsko vyplatí odškodnění za mučení

Obvodní soud v Bělehradě dnes vynesl nepravomocný rozsudek, podle něhož bosenskohercegovskému občanovi Muji Vatrešovi náleží odškodnění ve výši 500 000 dinárů (4 700 eur) za nucený pobyt v internačních táborech Šljivovica i Mitrovo Polje v západním Srbsku.

Mujo Vatreša se tímto stal prvním Bosňákem, kterého soudy uznaly za oběť úřední zlovůle srbského státu v 90. letech 20. století. Třebaže se Srbsko oficiálně neúčastnilo války v Bosně a Hercegovině, všemožně podporovalo místní srbské separatisty a účastnilo se i jejich zločinného jednání. Ukázkovým příkladem vměšování Srbska je i napadení a dobytí obklíčené Srebrenice a Žepy, bezpečných zón OSN s bosňáckým obyvatelstvem, v červenci 1995. 

A právě v létě roku 1995 začíná příběh Muja Vatreši a dalších 800 Bosňáků, kteří se po pádu enkláv rozhodli pro útěk do nedalekého Srbska. Namísto záchrany je však čekaly internační tábory Šljivovica i Mitrovo Polje, ve kterých mnozí zůstali i po formulaci a podpisu mírového dohody v Daytonu na podzim roku 1995. Vězni byli ze strany dozorců, které zaměstnávalo srbské ministerstvo vnitra, soustavně vystavováni hladu a nemocem, četní z nich byli mučeni a sexuálně zneužíváni, několik z nich tvrdé podmínky nepřežilo. 

Za vlády Slobodana Miloševićova bylo jakékoli soudní projednávání zločinů v internačních táborech nemyslitelné. Teprve až po změně režimu roku 2000 bylo možné uvažovat o nápravě křivd, ale většina státních žalobců a soudců, namnoze spojených s bývalou mocenskou garniturou, nebyla ochotná dobrat se spravedlnosti. Teprve až v posledních letech bylo možné znovu otevřít staré případy bezpráví na nesrbských civilistech. Případ Muja Vatreši bezpochyby inspiruje i další poškozené.

Srbsko a Chorvatsko vymírají

Demografie nejsou jen čísla, grafy a rovnice. Každá cifra má svůj protějšek v realitě, záleží jen na hodnověrnosti a účelu její interpretace. Podívejme se například na dvě sčítání lidu z roku 2011, a to konkrétně v Chorvatsku a Srbsku, a pokusme se z nich vyčíst co nejvíce informací. Prozatím máme k dispozici jen předběžné údaje, ty se ale od konečných nebudou zásadně lišit.

CHORVATSKO

Chorvatský census ukázal, že mezi lety 2001 a 2011 se počet obyvatel snížil ze 4 437 460 na 4 284 889, tedy o 3,4 %. Za poklesem je nutné vidět strmý pád porodnosti (patrný od 90. let 20. století) a přetrvávající trend odchodu za prací do zahraničí (jehož kořeny sahají do 60. let 20. století). Průměrný Chovat měl loni bezmála 42 let, asi o 2,5 roku více než před 10 lety. Nejpočetnější skupinou obyvatel jsou lidé ve věkové kategorii 50–54 let a hned za nimi 55–59 let, což jsou děti epochy velikého hospodářského růstu 50. a první poloviny 60. let 20. století.

Národnostní složení obyvatelstva se příliš nezměnilo; Chorvaté za dekádu posílili z 89,6 % na 90,4 %, příslušníků menšin celkově ubylo. Za deset let ovšem chorvatský korpus ztratil 103 000 lidí (2,6 %). Nejpočetnější minoritou jsou Srbové, jejichž procento mírně pokleslo ze 4,5 na 4,4 (fakticky o 15 000 lidí neboli 7,4 %). Z toho je patrné, že po masovém vyhnání z Krajiny v létě 1995 Srbové setrvale vymírají. Naopak nejcitelněji posílili Bosňáci, a to z 0,5 % na 0,7 %. Společně s Muslimy, což je jedna z duálních identit totožného obyvatelstva, jejich reálný počet stoupl z 0,9 % na 1,0 %. Z dalších komunit jsou významní Italové (0,4 %), Albánci (0,4 %), Romové (0,4 %), Maďaři (0,3 %), Slovinci (0,3 %) a Češi (0,2 %).

Otázka mateřského jazyka vypovídá o značné homogenizaci obyvatelstva. K chorvatskému jazyku se přihlásilo 95,8 % populace, tedy i mnozí příslušníci menšin. Chorvatština je přitom jedním z pilířů chorvatského národního vědomí a v 90. letech 20. století prožila období jednak živelné, jednak institucionální obrody. K dalším jazykům, které vznikly po rozpadu srbochorvatštiny a v Chorvatsku nejsou příliš uznávané, patří srbština s 1,2 % a bosenština s 0,4 %. Není zcela bez zajímavosti, že dvě třetiny Srbů se nepřihlásily k srbskému jazyku – zdali je k tomu přinutil nepřímý nátlak sčítacích komisařů, anebo špatné zkušenosti z válečné minulosti, by si vyžádalo hlubší analýzu. Politickým zástupcům bosňácké menšiny se na oplátku za podporu vládní koalice podařilo, aby úřady její jazyk označovaly jako bosenštinu, a ne bosňáčtinu jako dosud. Z dalších jazyků stojí za zmínku italština (0,4 %), albánština (0,4 %), romština (0,3 %), maďarština (0,2 %) a slovinština (0,2 %).

Kategorie vyznání téměř věrně kopíruje národnostní složení. Ke katolické víře se přihlásilo 86,2 % lidí (nejvíce Chorvatů, Italů, Maďarů a Slovinců), k pravoslaví 4,4 % (zejména Srbové) a islámu 1,5 % (hlavně Bosňáci, Muslimové a Albánci). Zcela zanedbatelné procento obyvatelstva se přihlásilo k jiným křesťanským církvím anebo k ateismu.

Velice překvapivá čísla jsou k dispozici v oblasti státního občanství. Celých 99,4 % chorvatských obyvatel je držitelem chorvatského občanství. Třebaže se v posledních desetiletích do jadranské republiky přistěhovaly desetitisíce občanů ze zemí bývalé Jugoslávie, převážně Chorvaté z Hercegoviny a Vojvodiny, místní úřady neotálely a nově příchozí houfně naturalizovaly.

SRBSKO
Demografická situace v Srbsku je krajně nepříznivá. Jestliže v roce 2002 měla země bez Kosova 7 498 001 obyvatele, o devět let později již jen 7 186 862, což činí úbytek 4,2 %. Novější čísla jsou sice mírně podhodnocená, protože albánská komunita sčítání bojkotovala (z asi 60 000 Albánců se registrovalo jen 5000), ale i tak se jedná o dramatický propad. Vedle nízké natality se zda projevily následky desetiletí trvající migrace obyvatelstva za lepším životem do západní Evropy a Spojených států. Průměrný věk srbského občana se z 40,2 let v roce 2002 zvýšil na 42,2 v roce 2011. Zde je patrný rozdíl napříč etniky; nejnižší průměrný věk vykazují Romové a Bosňáci (28 a 33 let), Srbové jsou někde uprostřed (43 let), Němci a Slovinci jsou mimořádně staří (53 a 58 let). Nejpočetnější skupinou obyvatelstva jsou lidé ve věkové kategorii 55-59 let a po nich 60–64 let.

Co do procentního zastoupení etnik, nejpočetnější Srbové představují 83,3 % populace (roku 2002 82,9 %), za nimi následují příslušníci tradičních menšin; Maďaři 3,5 % (dříve 3,9 %), Romové 2,1 % (1,4 %) a Bosňáci 2,0 % (1,8 %). Třebaže Srbové jako státní národ procentuálně mírně posilují, ani jim se nevyhýbají negativní populační trendy. V absolutních číslech srbský národ ve své matiční zemi ztratil téměř 225 000 příslušníků neboli 3,6 %.

Populační úbytek je patrný i u národa maďarského (39 400 lidí / -13,4 %), černohorského (30 500 / -44,2 %), chorvatského (12 700 / -18,0 %), slovenského (6300 / -10,6 %) a mnoha dalších. Setrvalý pokles procentuálního zastoupení, resp. vystěhovalectví minorit je patrné od rozpadu Jugoslávie, který provázelo nevybíravé chování státu a většinové populace vůči menšinám. Zcela evidentní je tento proces u etnik, jejichž národní státy jsou ekonomicky rozvinutější a sousedí se Srbskem – Maďaři odcházejí do Maďarska, Chorvaté do Chorvatska, Černohorci do Černého Hory atd. Z tohoto důvodu se jen v autonomní oblasti Vojvodině, známé svou etnickou pestrostí, snížilo procento nesrbů ze 42,8 % roku 1991 na 33,2 % o dvě dekády později. V 90. letech 20. století naopak do země přibylo několik set tisíc srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova. Postupné mizení občanů v kategorii Jugoslávci a Černohorci je pochopitelné, a to vzhledem k definitivnímu přejmenování a rozpadu zbytkové Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory roku 2006.

Jednou z mála výjimek je rubrika romské národnosti, která významně nabobtnala. Ta však společně s vlašskou dlouhodobě vykazuje nejvyšší nestabilitu. Z čísel je patrné, že Romové začínají ve větší míře upřednostňovat svou vlastní identitu na úkor státní srbské, ačkoliv jejich přesné počty budou ještě mnohem vyšší. Je ovšem otázka, zda tuto kvantitativní změnu úřady budou reflektovat a romskou komunitu uznají za stejně rovnou s ostatními minoritami. Dosud tomu tak nebylo. Nelze pominout, že Romové jsou na cestě stát se nejpočetnějším menšinovým národem, třebaže ani v jednom jediném okrese, na rozdíl od Maďarů, Bosňáků, Bulharů aj., nebudou mít většinu.

Bosňáci zvrátili tendenci z 90. let 20. století masově opouštět Srbsko a za poslední desetiletí mírně posílili. Navzdory zlepšení však i nadále zůstávají rozděleni na dvě komponenty: bosňáckou a muslimskou, které dohromady činí 2,3 % (v roce 2002 pak 2,1 %). Jejich sjednocování bude kvůli složité etnogenezi zřejmě pokračovat pod bosňáckým jménem v řádu desítek let. Klíčovou roli při tom sehraje aktivnější účast bosňácké elity v politickém životě Srbska. Nicméně jakékoli pokusy o vytvoření autonomní oblasti Sandžak při hranicích s Černou Horou, která by zahrnula tři okresy s bosňáckou většinou a tři s výrazným minoritním zastoupením, jsou v nynější situaci zcela irelevantní.

Statistika mateřského jazyka věrně kopíruje národnost; v letech 2002–2011 se k srbštině hlásilo asi 88 % populace. Všechny ostatní jazyky vykazují úbytek mluvčích (maďarština z 3,8 na 3,4 %, dále slovenština, chorvatština, rumunština aj.), až na bosenštinu (z 1,8 na 1,9 %) a romštinu (z 1,1 na 1,4 %). Úbytek tradičních menšin provází i vymírání jejich mateřského jazyka, což na druhou stranu posiluje srbštinu.

Rovněž náboženství je silně závislé na národnosti; ke křesťanství se přihlásilo 91,2 % obyvatelstva a k islámu 3,1 %. Mezi křesťany převládají pravoslavní s 84,6 % (Srbové, Vlaši, Bulhaři a Rumuni), po nich následují katolíci s 5,0 % (Maďaři, Slováci, Chorvaté) a protestanté. Mezi muslimy dominují Bosňáci, Albánci a Goranci. I navzdory bojkotu se strany Albánců je patrné, že v Srbsku pozvolna přibývá muslimů na úkor křesťanů.

Postavení albánské komunity v Srbsku je těžko definovatelné. Od zrušení Kosovské autonomie roku 1989 Albánci v mnoha směrech ignorují srbské státní instituce, a proto se odmítají účastnit i sčítání. Po faktické ztrátě Kosova v roce 1999 Bělehrad nebyl schopný albánské etnikum v jižním Srbsku přimět ani přilákat ke spolupráci. Důkazem toho je i nynější spor o památník albánským separatistům v Preševu, který postavila místní radnice ovládaná Albánci i navzdory většinovému mínění srbského obyvatelstva.

Zdroje:

Republika Hrvatska. Državni zavod za statistiku (http://www.dzs.hr)

Republika Srbija. Republički zavod za statistiku (http://webrzs.stat.gov.rs/WebSite)

Albánci oslavují sto let státnosti

V makedonské metropoli se 25. listopadu sešla politická elita albánského národa, aby oslavila sto let od vzniku státu Albánie. Hostitelem oslav byl Ali Ahmeti, předseda nejsilnější albánské strany v Makedonii, Demokratické unie pro integraci, který na akci pozval kromě jiného premiéra Albánie Saliho Berishu a Kosova Hashima Thaçiho.

Připomínka albánské státnosti ovšem nemá jen deklarativní charakter. Nelze přehlédnout, že za centrum oslav nebyla záměrně vybrána Albánie, jejíž vyhlášení roku 1912 je tímto připomínáno, ani Kosovo, které nezávislost získalo roku 2008, nýbrž makedonská Skopje, kde si Albánci svůj definitivní status stále ještě hledají. Albánská komunita v Makedonii má od podpisu Ochridské dohody z léta 2001, jež zažehnala eskalující občanskou válku, zaručena více než obvyklá menšinová práva, ale její požadavky stále narůstají. Třebaže je Ali Ahmeti a jeho strana součástí pravicové vládní koalice (z tohoto důvody oslavy zaplatil makedonský kabinet!), jeho dlouhodobým a zároveň nevyřčeným cílem je vytvoření územní autonomie a pak úplná nezávislost. Ahmetiho rétorika a ambice jej staví do role vůdce makedonských Albánců a jednoho z mluvčích albánského národa v celé jihovýchodní Evropě.

Na příkladu Makedonie a její nevyřešené národnostní otázky je vidět, že nacionalismus v Evropě 21. století je stále živý a plodný. Albánci s výrazným zpožděním usilují o to, co mnohá etnika získala v 19. a 20. století. Jak se zdá, evropská podoba nacionalismu zákonitě směřuje k státní nezávislosti (viz dnešní Katalánie a Skotsko). V Evropě přitom není národ, který by musel ve značném počtu žít ve třech zemích současně. Albánskému tlaku čelí makedonský a srbský nacionalismus, ale výsledek je více než jasný – albánský prostor se sjednocuje, a to i navzdory hranicím a přáním četných politiků.

Není generál jako generál

„Spadl nám kámen ze srce!“ Těmito slovy reagoval chorvatský ministerský předseda Zoran Milanović na rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii z 16. října zrušit tresty vězení pro chorvatské generály Ante Gotovinu a Mladena Markače. Původně je soud v dubnu 2011 odsoudil na 24 a 18 let odnětí svobody za zločinecké spiknutí proti srbskému národu v oblasti Krajina během války v letech 1991-1995. Další obviněný, generál Ivan Čermak, byl tehdy osvobozen. 

Jak napovídá věta z úvodu, osudy Ante Gotoviny a Mladena Markače jsou nerozlučně spjaty s chorvatským státem a jeho nejnovějšími dějinami. Generálové zosobňují nedotknutelný symbol toho nejcennějšího, co mohl jeden Chorvat v 90. letech 20. století své vlasti nabídnout – schopnosti, dovednosti a srdce v boji za posvátnou národní věc. A tou věcí byla nezávislost na Jugoslávii a zápas s chorvatskými Srby, kteří tuto nezávislost odmítali. Doba byla plná hesel o Chorvatsku, Chorvatech a všem chorvatském. Paralela s fašistickým Chorvatským nezávislým státem z let 1941-1945 nebyla od věci. Nabubřelá slova nicméně šla ruku v ruce s odvážnými činy, které ne vždy splňovaly morální kritéria. Byl to neopakovatelný čas, kdy se vedle prezidentského monolitu jménem Miroslav Tuđman rodil i obraz vojáka-hrdiny pod všezahrnujícím názvem Ante Gotovina. Abychom však pochopili chronologickou posloupnost vytváření tohoto mýtu, musíme si některé aktéry národního zbožštění představit o něco blíže. 

Ante Gotovina (*1955) coby osmnáctiletý námořník vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v 80. letech působil ve francouzských bezpečnostních agenturách. V roce 1991 se zapojil do Sboru národní gardy, který na počátku 90. let suploval úlohu neexistující chorvatské armády. O tři roky později byl povýšen do hodnosti generála splitské oblasti. V té době se účastnil bojových akcí v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které nakonec vyústily v úspěšnou operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlomení odporu chorvatských Srbů a znovupřipojení jejich území k Chorvatsku. V roce 2000 byl po změně režimu penzionován, o rok později na něj Haagský soud vydal zatykač. Generál se ovšem rozhodl skrývat a na útěku strávil celých pět let. 

Mladen Markač (*1955) od dokončení univerzity na začátku 80. let působil na různých odděleních jugoslávského ministerstva vnitra. V roce 1991 se stal velitelem protiteroristické jednotky a následně byl jmenován do hodnosti generála. Roku 1994 byl vybrán za šéfa speciální policie při chorvatském ministerstvu vnitra. Na tomto postu se zúčastnil operací Blesk a Bouře, kterým padly za oběť stovky Srbů a tisíce jejich domů byly vypáleny. V roce 2000 byl penzionován a o čtyři roky později se dobrovolně vzdal Haagskému soudu. 

Osvobození archetypálních hrdinů Gotoviny a Markače a jejich okamžitý návrat do vlasti nemohl nenarazit na rozporuplné reakce. Na straně jedné generály na letišti a v ulicích Záhřebu vítaly desetitisíce rozjásaných lidí, na straně druhé bylo znát rozhořčení místních i regionálních Srbů. Současná levicová vláda v Záhřebu neskrývala nadšení, třebaže se v mnohém od Tuđmanovské éry distancuje, a nebyla schopna a ochotna připustit jakékoli pochybnosti o vině svých zasloužilých vojenských velitelů. Nikoho nezarmoutilo ani takřka 30 milionů eur, které za jejich obranu zaplatili chorvatští daňoví poplatníci. Pohledný Dalmatinec Ante Gotovina je persona, jejíž pověsti neuškodily ani okolnosti, za jakých utekl a pobýval mimo Chorvatsko; kdo mu vystavoval falešné doklady a platil jeho pětileté skrývání, je dosud neobjasněnou záhadou. Mladen Markač je v porovnání s ním bezejmenný občan. 

Srbští politici zopakovali svůj neměnný postoj o podjatosti soudu a jeho antisrbské činnosti. Nebrali při tom v úvahu, že obžaloba, ať už záměrně či z nedbalosti, přecenila své schopnosti a nebyla s to dokázat záměr generálů vyhnat a zmasakrovat krajinské Srby. Pokud by soud přece jen chtěl prokázat zločinecké spolčení, musel by nejprve vyslýchat a odsoudit jejich velitele, mj. náčelníka generálního štábu, ministra obrany a prezidenta republiky. Nikdo z nich však už není mezi živými. Obžaloba se namísto úmyslu měla zabývat samotnými zločiny, za které oba jmenovaní vzhledem k velitelské odpovědnosti nesou vinu, to se však z nepochopitelného důvodu nestalo. Nynější rozhodnutí soudu, který již zanedlouho zavře své brány, patří mezi ostudné případy neschopnosti OSN potrestat strůjce a vykonavatele bezpráví nad civilním obyvatelstvem. Generálové se svým lidem oslavují, slepá spravedlnost trpně postává kdesi v koutě.

Slovinsko a Srbsko musí odškodnit podvedené střadatele

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku 6. října vydal kladné rozhodnutí ve věci sporu Emina Ališićová, Aziz Sadžak a Sakib Šahdanović versus Slovinsko a Srbsko, který se týkal výplaty zadržovaných úspor v bankách. Výše zmiňovaní bosenskohercegovští občané tak mají nárok na výplatu peněz, které měli uložené v někdejších pobočkách slovinské Lublaňské banky a srbské Invest banky a o něž přišli během rozpadu společného jugoslávského státu. Na začátku 90. let se oba státní bankovní domy stáhly do svých mateřských zemí a občanům dalších jugoslávských republik odmítly vyplácet jejich vklady. Situaci následně zkomplikovaly vlastnické změny a krach obou bank.

V případě Ališićové a Sadžaka slovinský stát Lublaňskou banku roku 1994 záměrně zlikvidoval, když z ní odčerpal všechna aktiva a ponechal jí jen pasiva. Nová lublaňská banka se staronovým vlastníkem připravila o úspory celkem asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, kteří své vklady i s úroky dnes odhadují na 800 milionů bývalých německých marek (z toho 635 milionů náleží bosenskohercegovským občanům). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur, samotní bosenskohercegovští střadatelé nicméně vyčíslili dluhy banky na bezmála 205 milionů eur.

Slovinská reakce na výrok soudu na sebe nenechala dlouho čekat. Premiér Janez Janša oznámil, že Lublaň podá odvolání v zákonné tříměsíční lhůtě a žádné úspory zatím nevyplatí. Slovinsko zastává názor, že pobočky Lublaňské banky v Záhřebu a Sarajevu byly převzaty nástupnickými státy, a tudíž nemusí hradit jejich pohledávky. Alpská republika mimoto nemá na tak vysoké kompenzace finanční prostředy, státní kasa se potýká s ohromnými potížemi a nejinak tomu je v samotné Nové lublaňské bance. Srbsko na rozhodnutí soudu zatím oficiálně nereagovalo, zřejmě však také podá dovolání. Soudní dvůr tak bude otázku vrácení starých vkladů projednávat znovu, jednat ale bude ve značném spěchu. Otázka chorvatských střadatelů může totiž ovlivnit letošní vstup Chorvatska do Evropské unie. Navíc soud má na stole dalších 1650 žalob zhruba 8000 podvedených klientů.

Pád jednoho biskupa

Srbskou pravoslavnou církví otřásá skandál spojený s působením kontroverzního biskupa zvornicko-tuzlanského Vasilije Kačavendy. Nejprve synod SPC 6. října nečekaně schválil Kačavendovu rezignaci ze zdravotních důvodů, současně jej ale požádal o setrvání v úřadu do nového církevního sněmu v květnu příštího roku. Krátce nato média začala šířit spekulace ohledně skutečného důvodu biskupova odchodu. Nejčastěji se hovoří o jeho spoluúčasti na vraždě mladého novice Miliće Blažanovića roku 1999 v klášteře Papraća. Blažanović byl údajně svědkem homosexuálních orgií v řadách pravoslavné církve. Jeho smrt je spojována s neochotou podvolit se biskupovi a snahou veřejně promluvit o dění v církvi.

Kačavenda má přitom za sebou velmi temnou minulost. Na začátku bosenské války odešel z biskupského sídla v Tuzle, kterou se tehdy marně pokoušeli dobýt vojáci Republiky Srbské, a přesídlil do většinově srbské Bijeljiny. Během války nechal v centru Bijeljiny postavit pravoslavný klášter s kostelem na parcelách vyhnaných Bosňáků a samovolně obsadil bývalé sídlo Okresního výboru Svazu komunistů Jugoslávie, které přestavěl na přepychové biskupské sídlo. V létě roku 1995 společně se srbskými vojáky vstoupil do právě dobyté Srebrenice. Krátce po válce nechal postavit dva pravoslavné kostely ve vypálených bosňáckých vesnicích Divič a Konjevići. Před nedávnem také posvětil stavbu kostela nad memoriálním centrem v Potočarech, kde jsou pohřbívány oběti srebrenického masakru. Pověstné jsou také jeho nacionalistické a antiislámské projevy. Během svého působení v úřadu byl vždy miláčkem čelných politiků ve vedení Republiky Srbské. V rámci SPC patřil ke konzervativnímu křídlu, které se vždy bránilo jakékoli formě křesťanského ekumenismu. Jeho nenadálé odvolání zřejmě souvisí s přiostřením frakčních bojů uvnitř církve, které dosud žádné Kačavendovy výstřelky nevadily a spíše je zametala pod koberec.