Kosovo s hvězdičkou. Kosovsko-srbské vyrovnání

Téměř přesně na čtvrté výročí nezávislosti Kosova na Srbsku došlo k přelomovým dohodám, které nové balkánské republice umožní kontrolovat své hranice a svobodně vystupovat na mezinárodní scéně a Srbsku uchovají zdání teritoriální integrity někdejšího státního území. Intenzivní kosovsko-srbská jednání, která se zmatečně nazývají technické rozhovory, nevedou překvapivě čelní politici, ale lidé z kuloárů a vládních kabinetů; Edita Tahiriová je kosovskou vicepremiérkou a Borislav Stefanović je ředitelem kabinetu srbského ministra zahraničí.

První kolo dvoustranných rozhovorů proběhlo od 30. listopadu do 2. prosince 2011 v Bruselu. Jeho cílem bylo najít řešení krize na hraničních přechodech mezi Kosovem a Srbskem. Situace se přitom mezi oběma zeměmi vyostřila v půli roku po neshodách ohledně celních kontrol na hranicích. Srbsko totiž odmítlo vpouštět na své území zboží s kosovskými razítky a státními symboly. Kosovo poté 20. července zavedlo embargo na dovoz veškerého srbského zboží. Nemožnost kontroly všech hraničních přechodů a kritika nelegálního dovozu ze Srbska vyústily 25. července ve svévolnou akci kosovské policie, když vstoupila na území čtyř dosud nekontrolovaných severokosovských okresů a obsadila zdejší hraniční přechody Jarinje a Brnjak. Srbové, kteří zde tvoří majoritu a neuznávají vládu v Prištině, následně přechody zablokovali a značně je zdemolovali. Součástí odporu bylo i stavění barikád na silnicích. Do situace na kosovské straně byla vtažena i mise EULEX, která se za pomoci vojska snažila přechody udržet pod svou kontrolou.

Po několikaměsíčních půtkách, které si vyžádaly několik úmrtí a desítky zraněných na obou stranách, došlo k dohodě o společné správě hraničních přechodů. Větších ústupků se však domohlo Kosovo, které de facto získalo kontrolu nad celou hranicí se Srbskem, a to i přesto, že Bělehrad uznal jen hraniční správu mise EULEX a dělící linii s Kosovem stále považuje za administrativní čáru. Priština navíc zamezila jakékoliv diskuzi o případných územních výměnách mezi Kosovem a Srbskem či parcelaci někdejší autonomní oblasti. Na druhé straně Srbsko neztratilo důležitého obchodního partnera; srbský vývoz do této země dosahuje ročně 300 milionů eur. Pro Bělehrad i Prištinu bylo navíc dlouhodobě nevýhodné udržovat na severu Kosovu reálné bezvládí, jelikož se zde rozmohly sítě organizovaného zločinu.

Severokosovští Srbové, kterých je dnes asi 60 000 a představují už jen nepatrný díl kosovské populace, dohodu s Prištinou přijali nelibě. Kvůli byrokratickým procedurám musejí nově při přechodu mezi Kosovem a Srbskem podstupovat řadu zbytečných a finančně náročných oficialit. Jejich nespokojenost vyvrcholila 14. a 15. února v referendu, které se uskutečnilo ve čtyřech okresech na severu Kosova. Srbové na jih od řeky Ibar, kterých je podle loňského sčítání méně než 25 000 a jež se zapojili do struktur nového státu, se referenda nezúčastnili. Proti uznání Prištiny a jejích orgánů se vyslovilo 99 % lidí při účasti 75 % oprávněných voličů. Místní srbské obyvatelstvo tak dalo na rozdíl od své mateřské země jasné ne dalším ústupkům.

I navzdory tomu Bělehrad jednání s Prištinou nepřerušil. Klíčovým motivačním faktorem je snaha získat status kandidáta na vstup do EU před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Po podzimním odmítnutí je dalším možným termínem jaro 2012. Eurointegraci Srbska se nejvíce bránilo Německo, které svůj souhlas s přidružením podmínilo vzájemnou dohodou o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem.

V pořadí již druhé rokování se uskutečnilo v Bruselu 24. února. Při něm se obě strany dohodly, že Kosovo bude v regionálních organizacích vystupovat nezávisle a pod svým jménem, ale s poznámkou, že se jedná o Kosovo dle Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o Deklaraci o nezávislosti Kosova. Jak Priština, tak Bělehrad smlouvu vyložily jako svůj úspěch, ale opozice v obou zemích ji ostře napadla. Jedni v dohodě vidí podřízení se Srbsku, druzí zlom v politice neuznání odtrženecké provincie. Srbsko de iure v Kosovu uznává pouze svrchovanost mise EULEX, ale fakticky komunikuje převážně jen s prištinskými úředníky. USA a další západní velmoci mezinárodní správu nad Kosovem směrem k Srbsku vnímají jen jako podpůrný prostředek a Bělehrad pomalu tlačí k uznání současného stavu. V tomto ohledu proto nepřekvapí projev americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, že vbrzku očekává nová uznání Kosova; dosud s touto republikou navázalo diplomatické styky 88 nezávislých států. Není přehnané očekávat, že Kosovo do dvou let vstoupí do OSN.

Krize nekrize. Západní Balkán optikou čísel

V době, kdy Evropskou unií otřásá dluhová krize a možný rozpad eurozóny, je nutné si klást otázku, jak je na tom zbytek Evropy. Ponecháme-li stranou postsovětské republiky, které evropská integrace z toho či onoho důvodu nečeká, a zavilé autonomisty (Island, Norsko a Švýcarsko), pak jediným prostorem, kam se Evropa šíří, ale dosud nerozšířila, je západní část Balkánského poloostrova. Konkrétně jde o postjugoslávské republiky Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Makedonii a Černou Horu. Albánii a Kosovo ponechme pro tentokrát stranou.

Chorvatsko

Dlouhodobá snaha Záhřebu o vstup do klubu politické Evropy byla korunována úspěchem. Po úspěšném referendu z 22. ledna 2012 celých 66 % hlasujících souhlasilo s přistoupením. Až do posledních chvíle však nebylo jasné, zda obyvatelstvo kvůli evropskému tlaku na vydávání válečných zločinců z 90. let integraci vůbec posvětí. K urnám se dostavilo pouze 44 % oprávněných voličů, což nakonec kladnému výsledku spíše pomohlo. Nový levicový kabinet voliče přesvědčil, i když podpora to byla uvážená, nikoliv emotivní. Očekávané přijetí je naplánováno po ratifikačním procesu ve všech členských zemích k 1. červenci 2013. Zdali je další rozšíření EU zasloužené a vhodné, je předmětem mnoha sporů. Četní analytici upozorňují, že Chorvatsko si vyjednalo dosud nejhorší vstupní podmínky. Země navíc přijde o štědrou finanční podporu kvůli pomoci pro Řecko a další zadlužené státy.

Přestože je Chorvatsko ze všech dosud neitegrovaných zemí nejbohatší, v rámci EU bude patřit k nejzaostalejším regionům. Nepříliš povedená transformace socialistického hospodářství, korupce a nepotismus perlu Jadranského moře přetvořily v zemi s vysokým zadlužením, nerovnoměrným rozvojem, vysokou nezaměstnaností a sociálně neudržitelným systémem. Roku 2011 se i navzdory 9,9 milionu zahraničních turistů a investicím v objemu 1,4 miliard eur nepodařilo zastavit strmě rostoucí vnější zadlužení. Koncem roku dluh zřejmě vystoupal nad hranici 47 miliard eur (cca 1,2 milionu Kč) a nepatrně tak překročil celkový objem HDP. Také státní výdaje mají vzestupnou tendenci, a to v době, kdy se nepodařilo překonat výkon ekonomiky z předkrizového roku 2008.

Bosna a Hercegovina

Situace v Bosně a Hercegovině je ve všech směrech neutěšená. Zemi brzdí v jakémkoli rozvoji nefungující státní aparát, korupce a neschopnost k politické dohodě mezi představiteli tří zdejších národů. Ústřední vláda v Sarajevu vznikla teprve 10. února 2012, celých 16 měsíců od voleb. Obě samosprávné jednotky, Federace BaH i Republika Srbská, neodvratně směřují k finančnímu krachu. Veřejné zadlužení dosahuje 4,9 miliard eur, ale v posledních letech prudce narůstá. Sociálnímu systému hrozí rozklad kvůli enormní nezaměstnanosti přes 40 % práceschopného obyvatelstva, rozbujelému sytému sociálních dávek a šedé ekonomice. V současné době v cizině dlouhodobě žije 1,35 milionu bosenskohercegovských občanů (což je zhruba mezi jednou čtvrtinou a třetinou veškeré populace). Není bez zajímavosti, že objem hrubého domácího produktu ještě nedosáhl předválečné úrovně, tj. roku 1991!

Bosně a Hercegovině chybí jakákoliv perspektiva dalšího rozvoje; k dispozici nejsou ani základní statistické údaje o počtu obyvatel, nezaměstnanosti a výkonu ekonomiky. Členství v NATO a EU je kvůli politickým třenicím v nedohlednu. Dohoda o stabilizaci a přidružení k EU, která byla podepsána roku 2008, je stále nenaplněnou literou.

Srbsko

Srbsko prožívá období hospodářské a politické stagnace, které provází další propad životní úrovně obyvatelstva. Situaci vyhrocují i stranické půtky před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Je nanejvýš pravděpodobné, že po mnoha letech dojde k obměně vládnoucí garnitury ve prospěch radikálních nacionalistů a euroskeptiků. Do toho se zpomaluje výkonnost hospodářství, roste nezaměstnanost a inflace. Srbsko navíc ve velkém opouštějí vzdělaní a práceschopní lidé; za posledních devět let počet obyvatel klesl o 5 %! Potěšující je pouze objem zahraničních investic, který setrvale roste.

Vidina rychlé finanční pomoci v náručí EU dostala povážlivou trhlinu, když Evropská rada konce roku 2011 odmítla Srbsku udělit status kandidáta na členství. Velký vliv na to měl nesouhlas Německa, které podmiňuje integraci vyřešením napjaté situace na severu Kosova. Dříve srbská autonomní oblast roku 2008 vyhlásila nezávislost a dosud ji uznalo bezmála 90 států, mezi nimi 22 z 27 států Evropské unie.

Černá Hora

Černá Hora od vyhlášení nezávislosti roku 2006 do světové finanční krize zažila krátké období prosperity a sociální stability. Za blyštivou fasádou úspěchů nového státu se však skrývala nelibá skutečnost, že veškerý hodnotný majetek v zemi ovládli místní mafiánské sítě na čele s bývalým premiérem a prezidentem Milem Đukanovićem a ty jej poté rozprodaly zahraničním investorům. Odhaduje se, že více než 40 % nemovitostí v zemi vlastní ruští občané napojení na kremelské vládnoucí kruhy. Upřímná snaha některých politiků o přidružení k NATO a Evropské unii naráží na odpor ruských zájmů, které tuto zemi nepřímo ovládají.

Černohorské hospodářství je velice křehké a podléhá mnoha nepředvídatelným vlivům, což se v posledních letech projevuje odchodem mládeže a práceschopného obyvatelstva do zahraničí, vysokou nezaměstnaností, inflací a rostoucím zadlužením. Jediným reálným zdrojem státních příjmů je turismus, který roku 2011 vykázal rekordních 1,4 milionu zahraničních návštěvníků.

Makedonie

Makedonie, kdysi nejzaostalejší jugoslávská republika, se dosud nevzpamatovala z hospodářského marasmu posledních dvaceti let. Podle mnoha ekonomických kritérií se spolu s Albánií a Moldavskem řadí na samé dno evropských států. Zemi trvale sužuje nezaměstnanost kolem třetiny práceschopného obyvatelstva, šedá ekonomika a odchod práceschopného obyvatelstva. Mezi pozitivní jevy lze uvést poměrně nízké zadlužení států kolem 25 % HDP a růst průmyslu, který nedávno prošel hlubokým propadem.

Značný podíl na zhoršení politického a hospodářského klimatu v zemi má na svědomí od roku 2006 vládnoucí strana VMRO, která provádí rigidní nacionalistickou politiku, jež vede k izolaci země jak ze strany Řecka, tak ostatních členů EU. Stále je možné očekávat zostření vztahů s místní početnou albánskou komunitou.

Nijaz Duraković (1949-2012): život je umění prohrávat

Traduje se, že velcí lidé umírají tiše a nenápadně. A nezřídka také umírají předčasně. To je i případ význačného bosenskohercegovského politika a profesora Nijaze Durakoviće, který zemřel 29. ledna 2012 v Sarajevu ve věku 63 let. Duraković pocházel z hercegovského Stolce a již v osmnácti letech vstoupil do Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny (SKBiH). Roku 1975 dokončil studium sociologie na Univerzitě v Sarajevu a později zde také získal titul doktora, docenta a profesora. Jeho kariéra nabrala strmý vzestup v 80. let 20. století, když pronikl do nejvyšších pater bosenskohercegovské a následně jugoslávské politiky.

Osmdesátá léta přinesla jugoslávské společnosti řadu zklamání, za něž oprávněně nesl vinu místní komunistická strana. Projevily se tu kromě jiného hospodářské potíže, narůstající mezietnické třenice, opadající vliv stranického a státního aparátu a prodemokratické hnutí. V této bouřlivé době Bosna a Hercegovina stála poněkud stranou, zdejší komunisté dokázali udržet otěže moci mnohem déle než jejich kolegové v rozvinutějších oblastech. Ukázkou jejich nezpochybnitelné samovlády byly zinscenované procesy s domnělou opozicí; bosňáckým „islamistou“ Alijou Izetbegovićem (1983) a srbským „nacionalistou“ Vojislavem Šešeljem (1984) a zimní olympijské hry v Sarajevu (1984). Sílící nespokojenost komunistické vedení neustálo až na konci desetiletí, když byly mediálně propírány aféry Agrokomerc (1987) a vily v Neumu (1988). První z nich ukázala na příkladu potravinářské gigantu, jak se zpronevěřují státní peníze v socialistickém hospodářství, a druhá elitářství místních politiků, kteří si v jediném bosenskohercegovském letovisku u moře stavěli soukromé vily na zestátněných pozemcích. Většina čelných politiků byla nucena odejít ze svých úřadů a přepustit místo jiným spolustraníkům. Výměna stráží provázel faktická kapitulace strany a její postupný rozklad ve prospěch nacionalistů ze všech tří zdejších národů.

V této době, přesněji v červnu 1989, se do čela donedávna všemocného SKBiH dostal čerstvý čtyřicátník Nijaz Duraković. Jeho manévrovací možnosti byly omezené, a tak mu nezbylo než se podvolit všeobecné demokratizaci společnosti. Komunisté tráceli jednu pozici za druhou, že po desetiletí budované „bratrství a jednota“ mohou být extremisty snadno zmičeny, nikdo nebral vážně. Na závěr roku 1990 byly vyhlášeny první demokratické volby, ve kterých komunisté pod hlavičkou SKBiH-Strany demokratických proměn utrpěli významnou porážku. Se ziskem 15 (ze 130) křesel v dolní a 4 (ze 110) v horní komoře parlamentu nadobro ztratili kontrolu nad vedením země a odešli do nedobrovolné opozice. V následujících letech jen trpce přihlíželi rozpadu jugoslávského soustátí i jejich vlastní republiky.

Nevěrnější členové strany pod vedením Nijaze Durakoviće se však nevzdali a v prosinci 1992 v Srby obleženém Sarajevu uspořádali kongres, který měl straně dát nový impuls k životu. Svaz komunistů se přejmenoval na Sociálně demokratickou stranu (SDP) a do jejího čela byl opětovně zvolen Duraković, poté co vypracoval stranický program a stanovy. Jeho cílem jako předsedy bylo udržet multinacionální podobu strany i státu, třebaže se většina Srbů a Chorvatů přiklonila k separatistům. Mezi řadovými členy SDP převládli Bosňáci, ale ve vedení se udržela řada srbských a chorvatských intelektuálů ze Sarajeva. Duraković po celou dobu války i po ní nešetřil kritikou bosňáckých nacionalistů ze Strany demokratické akce, kteří ze zbytku vládního území vybudovali doukromé dominium. Jeho autoritu posiloval i fakt, že během válečných let působil v předsednictvu republiky, k čemuž mu pomohli nacionalisté, ale on jejich čistě politický kalkul nenaplnil a v mnoha ohledech plnil úlohu neexistující opozice.

Poválečná SDP živořila na okraji politiky, což Durakoviće přivedlo myšlence přenechat vedení mladším a následovníkům. V roce 1997 jej v čele strany vystřídal agilní Zlatko Lagumdžija. Volební výsledky skutečně ukázaly rostoucí podporu strany, ale spory mezi novými a starými kádry vedly k postupné marginalizaci Durakovića vlivu. Sám byl v letech 1998-2000 poslancem v parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny. Vítězství ve volbách roku 2000 přivedlo socialisty k moci, ale křehká koalice dlouho nevydržela. Drtivá porážka roku 2002, které Lagumdžijovo autoritativní vedení strany nijak nereflektovalo, Durakoviće vedlo k rozhodnutí rezignovat na všechny posty ve straně a trvale ji opustit. Do roku 2006 si však ponechal křeslo poslance v celostátním parlamentu, které získal na kandidátce Strany pro Bosnu a Hercegovinu. Po vypršení mandátu se připojil k Sociálně demokratické unii, ale jako volební lídr této marginální levicové strany neuspěl.

Nijaz Duraković se nebál prohrávat; třikrát vstoupil do předem ztracených bitev na poli vysoké politiky a třikrát utrpěl porážku. Jedno velké vítězství si však přece jen odnesl; až do své brzké smrti zůstal člověkem vysokých morálních kvalit. Jeho pohřbu, kterému nechyběly státnické oficiality i tradiční islámské zvyky, přihlížely stovky občanů z celé země. Ač sociální demokrat, vybral si za místo posledního odpočinku malebnou zahradu prastaré sarajevské mešity Aliho paši v samém centru města. Symbolicky tak spočinul daleko od padlých bojovníků za nezávislou Jugoslávii a Bosnu a Hercegovinu, které tolik obdivoval.

Al-Jazeera Balkans přichází

Dne 11. listopadu 2011 neboli 15. dhú‘l-hidždža zahájila vysílání zpravodajská televizní stanice al-Jazeera Balkans (dále jen al-Džazíra). Napohled marginální událost, které se v Česku dostalo jen mizivé publicity, si ale žádá obsáhlejší komentář.

Informační společnost al-Džazíru se sídlem v Kataru, která kromě sportovních a žánrových stanic provozuje také světoznámé zpravodajské kanály v arabštině a angličtině, netřeba české veřejnosti blíže představovat. Méně známý je fakt, že televizní stanici od jejího vzniku roku 1996 vlastní a štědře dotuje katarská vládnoucí rodina al-Sání, přesněji řečeno emír Hamád ibn Chalífa. Televizní společnost tak na jednu stranu čelí kritice za shovívavý přístup k místnímu autoritářskému režimu a na stranu druhou je respektována za finanční samostatnost a z toho plynoucí nezávislé zpravodajství. Al-Džazíra (arabsky Ostrov, resp. Arabský poloostrov) byla od samého počátku koncipována jako regionální médium, které obsáhne arabsky hovořící populaci Blízkého východu a Maghrebu. Jejím vzorem se však nestala ani americká CNN, ani britská BBC a panevropská Euronews. Al-Džazíra vykročila svou vlastní cestou a namísto průhledné snahy zavděčit se arabským divákům zvolila taktiku mnoha azimutů; vyhýbá se jednostranné podpoře Palestinců, ale zároveň nešetří Izrael, dává prostor jak politikům a státníkům, tak bojovníkům a teroristům, poukazuje na negativné následky válek v Afghánistánu a Iráku, zároveň však kritizuje nedemokratické vládce arabských zemí.

Kvalitativním skokem v dynamickém rozvoji společnosti bylo spuštění kanálu v anglickém jazyce v roce 2006, které se uskutečnilo u příležitosti desetiletého výročí existence společnosti. Obavy a předsudky, že se al-Jazeera English stane hlásnou troubou radikálů všeho druhu, se však nepotvrdily. V anglické redakci pracují desítky uznávaných novinářů od Evropy přes Severní Ameriku po Austrálii. Jako lichá se ukázala i představa, že televize zůstane pevně ukotvená na Blízkém východě, jelikož centrem zpravodajství je hned několik světových metropolí najednou.

Nicméně expanze al-Džazíry se nezastavila u anglického kanálu. V březnu 2010 společnost za necelých 163 000 eur koupila od města Sarajeva televizi NTV 99 a pustila se do sestavování nového redakčního týmu. Nebylo pochyb, že cílem katarského investora bude vznik regionální stanice. Jejím výkonným ředitelem se stal kontroverzní bosenskohercegovský podnikatel Tarik Đođić a šéfredaktorem Goran Milić, doyen jugoslávské a chorvatské žurnalistiky. Do osazenstva televize brzy přibyly novinářské hvězdy od Slovinska po Makedonii, které prošly intenzivní průpravou od starších kolegů ze sesterských stanic. Více než rok trvající přípravy a investice kolem 15 milionů eur vyvrcholily v listopadu slavnostním zahájením vysílání.

Al-Jazeera Balkans nese ve skutečnosti zavádějící jméno. I navzdory nepopiratelným ambicím nelze přehlédnout, že se jedná o postjugoslávskou televizi, která se primárně zaměřuje na diváky v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Srbsku. Okrajově také ve Slovinsku a Makedonii. Tomu je přizpůsobeno jazykové prostředí, které lze bez nadsázky označit za srbochorvatské, i když je nepokrytě preferován jazykový úzus Bosny a Hercegoviny, odkud pochází většina zaměstnanců televize. Zavedenou a bezpochyby přínosnou praxí je, že novináři v pravidelných intervalech střídají práci ve studiu a v terénu. Jak je u al-Džazíry zvykem, velký prostor dostávají sociální a ekonomická témata, která nejsou zatížená regionálním ani okcidentálním vnímáním světa. Reklama se ve vysílacím schématu prozatím nevyskytuje, i když s rozšířením programové nabídky v místních jazycích, bude nevyhnutelná.

Již po několika málo měsících je jasné, že příchod al-Džazíry zásadně a trvale mění a bude měnit mediální prostředí na území bývalé Jugoslávie. Snaha vytvořit jednotný jugoslávský kanál (Jutel) na začátku 90. let politickým zásahem shora selhala, ale komerční pokus zvenčí zřejmě uspěje. Antiislámské stereotypy ve spojení s novou televizí budou zanedlouho překonány. Obyvatelé postjugoslávských republik, přinejmenším ti odrostlejší, si uvědomují, že jazyková, kulturní a politický provázanost republik je neměnná skutečnost, který ke svému pochopení zákonitě potřebuje znalost širšího kontextu, a ten po všech stránkách nezávislá al-Jazeera Balkans nabízí.

Černá Hora 2011: předběžné výsledky sčítání lidu

V dubnu tohoto roku se v Černé Hoře uskutečnilo první sčítání lidu od vyhlášení nezávislosti. Na státním území o ploše 13 812 km² v tu dobu žilo 620 029 lidí, z toho necelá třetina v Podgorici. Míra urbanizace dosáhla na evropské poměry relativně nízké výše 63 %. Oproti roku 2003, kdy na stejném prostoru pobývalo 620 145 osob, došlo k neznatelnému poklesu obyvatelstva, urbanizace se přitom mírně zvýšila. Za demografickým vývojem posledních let není možné vidět pouze rapidně klesající porodnost, nýbrž také masivní migraci do zahraničí, převážně do Srbska, Bosny a Hercegoviny a západní Evropy.

Z celkového počtu sečtených se k černohorské národnosti přihlásilo 45 % obyvatel, z toho nejvíce v okresech Cetinje (91 %), Danilovgrad (64 %) a Nikšić (64 %) ve střední části země, která je považována za centrum černohorské státnosti a lokální identity vůbec. Před osmi lety to bylo přitom o necelá dvě procenta méně. Co do počtu druhá je národnost srbská (29 %), nejčastěji se vyskytující na severu země při hranicích se Srbskem, a to v okresech Plužine (66 %), Andrijevica (62 %) a Pljevlja (57 %). Tato kategorie oproti poslednímu censu klesla o více než 3 %. Je zarážející, že z celkových 21 okresů mají Černohorci absolutní převahu pouze v 8 a relativní v dalších 4, kdežto u Srbů je poměr 3 a 3. Na pozvolném růstu příslušníků černohorského národa, a na druhé straně poklesu srbského, se projevila neustávající nacionální propagace a propaganda vládnoucí černohorské elity, která se pro svůj program svébytné národnosti, jazyka a náboženství, pokouší získat co nejvíce příznivců. Černá Hora se deklaruje a také vystupuje jako národní stát Černohorců, ačkoliv ti nepředstavují ani polovinu obyvatelstva.

Mezi menšími národnostmi počtem vyniká bosňácká (9 %), od níž se ale v 90. letech obratnou politickou manipulací oddělila národnost muslimská (3 %). Nejasnosti kolem deklarace národnostně vlažných islamizovaných Slovanů úřady dlouhodobě podporují. Důkazem toho jsou i další kolonky při sčítání pro ně zavedené, mj. Bosňan, Bosňák-Muslim, Černohorec-Muslim, Muslim-Bosňák a Muslim-Černohorec. Obě tyto komunity, respektive jedna vnějšími i vnitřními tlaky rozdělená na dvě části, žijí na stejném území, a to převážně v okresech Rožaje (84 a 5 %), Plav (52 a 6 %) a Bijelo Polje (27 a 13 %). Z dlouhodobějšího hlediska je však patrné, že bosňácké etnikum statisticky roste (z 8 % roku 2003), kdežto muslimské početně stagnuje. Posledním výraznou národnostní skupinou jsou Albánci, kteří představují sice jen 5 % populace, ale zcela dominují v okrese Ulcinj při hranicích s Albánií (71 %). Jejich počet se udržuje na relativně stabilní úrovni, i když soustavně pomalu klesá.

V kategorii náboženství je situace následovná; pravoslaví (72 %), bez rozlišení, zda se jedná o znesvářené příslušníky srbské nebo černohorské pravoslavné církve, islám (16 %, resp. 19 %, protože někteří lidé byli nelogicky přiřazeni k muslimské víře) a katolicismus (3 %). Při sčítání roku 2003 byl poměr 74, 18 a 4 %. Z toho je patrné, že všechny náboženské směry mají setrvalý počet deklarovaných vyznavačů.

Ohledně mateřského jazyka je situace mimořádně nepřehledná. Celkem 37 % lidí se přihlásilo k černohorštině, srbštinu si zvolilo 43 % respondentů, z ostatních jazyků počtem vybočuje bosenština (5 %), k níž lze rovněž přiřadit terminologicky zmatečnou bosňáčtinu (0,6 %), a albánština (5 %). Při posledním censu přitom byla čísla značně odlišná. K tehdy ještě nekodifikované černohorštině se hlásilo pouhých 22 % populace, a to v centrální části země, k srbštině celých 63 %, bosenštině 2 %, bosňáčtině 3 % a albánštině 5 %. Zde je možné očekávat další posun, a to v návaznosti na zavádění černohorského jazyka do vzdělávacího a správního systému v zemi. Černohorština je dle ústavy jediným oficiálním jazykem, srbština, bosenština, albánština a chorvatština jsou považovány za menšinové jazyky. Je pravděpodobné, že označení černohorština postupem času převáží nad srbštinou, ta se zřejmě i přes tuhý odpor udrží pouze na severu republiky. Bosenština bude i nadále posilovat na úkor statisticky vykonstruované bosňáčtiny, ale zda se jí podaří vstoupit do školského systému a uchytit se na celostátní úrovni, je stále otázkou.

Zdroje:
http://www.monstat.org/userfiles/file/popis2011/saopstenje/saopstenje(1).pdf
http://www.monstat.org/cg/page.php?id=222&pageid=57

Sarajevo jako symbol

Sarajevo vždy platilo za symbol. Za doby socialismu je lidé pamatovali jako kulinářský ráj s orientálními kulisami, kde si vedle sebe notují muezzin, kněz, pop, rabín i rockový nadšenec. Válka v 90. letech ale přinesla drastickou změnu; město utrpělo četné šrámy na kráse, mnohé budovy sežehly plameny a další oprýskal čas, polovina jeho obyvatel nadobro odešla a namísto ní přišly početné zástupy zbědovaných venkovanů. Nejvýraznější proměnou, jakou Sarajevo prošlo, je však jeho urbánní klima. A jeden symbol nahradil symbol jiný.

Dnešní bosenskohercegovská metropole není olympijským městem, většina sportovišť z roku 1984 zůstává dosud v ruinách, dokonce ani není centrem jugoslávského pop rocku, jak tomu bývalo v 80. letech, a už vůbec není oním multinacionálním městem, za jaké bylo považováno před válkou.

Čtyřleté srbské obléhání přineslo fyzickou zkázu, a co nedokonaly bomby a granáty, dovršil vnitřní citový rozvrat, válečné bezvládí a chaotické roky obnovy. Není divu, že pro odrostlejší Sarajevany zůstalo ono dřívější město nepřekonatelnou vzpomínkou, neboť i navzdory socialistické šedi a uniformitě pulsovalo životodárnou energií. S nostalgií vzpomínají, že bylo snesitelnější jako periferie jugoslávského urbánního života než jako centrum periferie zvané Bosna a Hercegovina. A čím více země v posledních letech zaostává za vývojem v Evropě, tím je touha po snovém návratu dřívějšího města silnější a kult zmizelého Sarajeva mocnější.

A zatímco Sarajevští rodáci vzpomínají na „staré dobré časy“, nově příchozí budují a přetvářejí město k obrazu svému. Po srbských a chorvatských ateistech a křesťanech přicházejí muslimští venkované z východní Bosny. Jak by napovídal počet nově postavených mešit, Sarajevo je opticky nejrychleji (re)islamizovanou částí Evropy a možná i celého světa. Za posledních dvacet let tu došlo k obnově všech poškozených muslimských svatostánků a desítky dalších vznikly na zelené louce. Motivy k tomu se našly všelijaké; hledání bosňáckých národních kořenů a s tím spojená reislamizace obyvatelstva po desetiletích ateismu, štědré zahraniční dary „spřátelených“ islámských zemí a v neposlední řadě i mocenské aspirace zdejší politické a duchovní elity. Od starého města s nízkou zástavbou, kterou tu a tu a tam zpestří drobná mešita, tak lze dojít až k obřím panelákovým sídlištím, jež doplňují monumentální chrámy ze skla a betonu.

A právě tato viditelná „islamizace“ je dnes nejčastěji zmiňována jako nové zosobnění Sarajeva. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tím vznikl nový Teherán. A co je na tom pravdy?

Sarajevo má dnes skutečně více mešit, než kdy dříve v minulosti. Sám tento fakt ale nehovoří nic o míře náboženského zápalu místního obyvatelstva. Zahalené dívky a muži s dlouhými vousy jsou stále v drtivé menšině. Nelze ale popřít, že bosenskohercegovská metropole je v posledních dvou desetiletích dominantně bosňáckým (muslimským) městem; je však přitom méně bosňácká než je srbská Banja Luka či západní chorvatský Mostar. Navíc během pětisetleté existence města v něm vždy převládali muslimové, což samo o sobě nesvědčí o právu některého národa si je přivlastnit, nýbrž osvětluje orientální sklony zdejší architektury a kultury vůbec. Při pozornějším prohlídce města se však nabízí mnohem pestřejší výběr staveb, které ne vždy souvisí s náboženstvím. Snad ze všech kopců a hor, které Sarajevo obklopují, jsou vidět moderní mrakodrapy, nákupní centra, kancelářské komplexy a široké bulváry, které ani zdaleka nepřipomínají zaostalé muslimské istány, ale zemi, která se méně než více úspěšně snaží přiblížit vyspělým západoevropským zemím.

Potlačené svědomí Srbska a Černé Hory

Rozpad Jugoslávie provázela řada rozporuplných činů, které nemají ve výkladu dějin toho kterého jihoslovanského národa jednoznačné hodnocení. Očividné přehmaty, ať už se za tímto eufemismem skrývá cokoli, jsou ve vlastních řadách povětšinou banalizovány, kdežto stejné prohřešky oponenta dostávají téměř mytické objasnění.

Srbská a černohorská společnost se například dosud nevyrovnaly s chováním svých politických reprezentací, které se v 90. letech oficiálně hlásily k politice nevměšování do konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, ale fakticky všemožně podporovaly separatismu nakloněné krajanské Srby. Jak tato, mnohdy nekritická a pro Bělehrad škodlivá podpora vypadala, dokládají níže uvedené příklady.

Bratrské pochopení

Dne 22. října 1992 zamířil jako každé ráno autobus z vesnice Sjeverin do blízkého města Priboj. Lidé, kteří takto pravidelně dojížděli do zaměstnání, neměli ani nejmenší tušení, že je na dvacetikilometrové trase mezi domovem a prací může čekat nějaké nebezpečí. Jenže tu byla komplikace; Sjeverin a Priboj se nacházely na území Jugoslávie (dnes Srbska), ale silnice mezi těmito dvěma sídly procházela bosenskohercegovským okresem Rudo. A v Bosně a Hercegovině tehdy již sedm měsíců probíhala válka. Obyvatelé Sjeverinu byli přesvědčeni, že se jich konflikt v sousední zemi netýká. Tedy až do října. Onen zmíněný autobus přejel mezistátní hranici a hned u vesnice Mioče jej zastavili srbští ozbrojenci. Cestující prošli kontrolou dokladů a ti, u nichž jména prozradila bosňáckou národnost, byli zadrženi. V nedobrovolném zajetí se takto ocitlo 15 mužů a jedna žena. Jejich další osud obestírá mnoho nejasností, je ale bezpečně prokázáno, že byli následně utýráni k smrti.

Viz fotodokumentace: http://www.b92.net/specijal/sjeverin/fotografije.php

Bosňáci ze Sjeverinu a okolních vesnic nedlouho poté ze strachu opustili své domovy a utekli do bezpečnějších oblastí. Útoky proti místním Bosňákům se časem jen stupňovaly, mnozí obyvatelé se stali terčem šikany v práci, loupežných přepadení a fyzického násilí ze strany bosenskohercegovských i místních Srbů. Výmluvným příkladem je atak příslušníků Armády Jugoslávie na bosňáckou vesnici Kukurovići (okres Priboj) 18. února 1993. Během přepadu byli zabiti tři zdejší muži, ostatním obyvatelům se podařilo utéct do lesa. Většina domů v obci byla vypálena.

Další velký masakr po Sjeverinu se zopakoval o půl roku později, a to jen o dvacet kilometrů severněji. Dne 27. února 1993 skupinka ozbrojených mužů zastavila jugoslávský vlak na trase Bar-Bělehrad a násilím z něj vyvedla a následně povraždila 19 osob, z toho 18 Bosňáků a jednoho Chorvata. K přepadení vlaku došlo na příhraničním území Bosny a Hercegoviny, kam nakrátko jugoslávská (nyní srbská) železnice vybočuje.

Na obou případech je zarážející nezájem jugoslávských (srbských) bezpečnostních orgánů potrestat viníky masakrů, a to i přesto, že oběťmi byli bez výjimky jugoslávští státní příslušníci. Strůjce únosů byl totiž všeobecně znám. Jednalo se o nechvalně proslulého zločince a velitele bosenskosrbské paravojenské jednotky Mstitelé (nebo též Bílí orlové) Milana Lukiće. Rodák z východobosenské Foči se za organizování únosu u Sjeverinu ocitl před bělehradským soudem poprvé v roce 1994, ale pro „nedostatek“ důkazů byl osvobozen. Neochota místních orgánů vyšetřit Lukićovu úlohu během bosenskohercegovské války, a to zvláště v okresech Višegrad a Foča, vedl Haagský soudní tribunál k tomu, že na něj roku 1998 vydal mezinárodní zatykač. Lukić se až do roku 2004 úspěšně skrýval v Srbsku, ale zesilující tlak ze strany místních orgánů jej donutil uprchnout ze země. V té době byl v nepřítomnosti odsouzen k 20 letům vězení. Dopadnout uprchlíka se podařilo až v srpnu roku 2005 v argentinském Buenos Aires, kde žil pod falešnou identitou. O rok později byl převezen do Haagu a následně v roce 2009 odsouzen na doživotí za mnohačetné vraždy, znásilňování a mučení. Jeho starší bratr Sredoje, taktéž člen Mstitelů, přišel k 30 letům odnětí svobody. Není bez zajímavosti, že další Lukić, tentokrát policejní generál Sreten, byl ve stejném roce odsouzen k 22 letům vězení za etnické čistky v Kosovu.

Černé, černohorské svědomí

V prvních měsících vláky uteklo z Bosny a Hercegoviny několik tisíc osob do sousední Černé Hory. Zprvu je místní úřady trpěly, ale v květnu roku 1992 tehdejší ministerstvo vnitra, zřejmě na popud samotného vedení státu, otázku uprchlíků přehodnotilo a kvůli možnému „bezpečnostnímu“ riziku je začalo stíhat a vyhošťovat. Při policejních raziích následně bezpečnostní složky zadržely asi 160 mužů ve věku 18-60 let (většinu z nich bosňácké národnosti), a vydaly je orgánům separatistické Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. Nad zadrženými Bosňáky tak Černá Hora nepřímo vynesla rozsudek smrti, jak se posléze událo v nejméně 83 případech, a deportované Srby nahnala do řad Armády Republiky Srbské.

Černá Hora se dlouho snažila zlehčovat svůj podíl na vraždách a deportacích uprchlíků, až roku 2006 ustoupila silnému tlaku pozůstalých, nevládních organizací a zahájila vyšetřování. Na lavici obžalovaných se ocitli přední muži tehdejší tajné policie a ministerstva vnitra, ale konečný rozsudek z března 2011 vyzněl pro černohorskou justici nelichotivě. Všichni obžalovaní byli i přes četné důkazy protiprávního konání zproštěni viny; oni sami dokonce uváděli za jediného organizátora deportací bývalého ministra vnitra Pavla Bulatoviće, který ale zemřel násilnou smrtí v Bělehradě roku 2000. Černá Hora se tak znova vrátila k taktice mlčení a zapírání, kterou tehdejší a zároveň i současná mocenská elita dovedně aplikuje od začátku 90. let. Nic na tom nemění ani odškodnění ve výši 4,13 milionů eur (přes 100 mil. Kč), kterého se roku 2008 u soudu domohli pozůstalí deportovaných uprchlíků.

Ruce po zápěstí namočené

Svazová republika Jugoslávie, tj. soustátí Srbska a Černé Hory, opakovaně deklarovala, že se neúčastní válečných konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Tuto tezi dodnes hájí Srbsko, které se po osamostatnění Černé Hory ujalo role následníka bývalé federace. Jenže stále přibývající důkazy zřetelně ukazují, nakolik jsou slova Bělehradu vzdálená skutečnosti.

Je nesporným faktem, že SR Jugoslávie zdědila téměř kompletní výzbroj a výstroj, značnou část generality a důstojnického sboru Jugoslávské lidové armády. Během konfliktů v sousedních zemích své vojáky stáhla (až na místní rodáky), ale významný podíl zbraní přenechala armádám místních Srbů. Po celou dobu války lokální velitelé procházeli výcvikem v Srbsku, dostávali apanáž a instrukce od Bělehradského generálního štábu.

Přímé angažování na prostoru mezinárodně uznaných států je možné také vypozorovat na příkladu etnických čistek ve východní Bosně. Během prvních měsíců války bosenští Srbové prováděli nucené deportace Bosňáků do sousedního Srbska. To 26. června 1992 čekalo zhruba 2000 Bosňáků z vesnice Kozluk, kteří byli autobusy a kamiony deportováni nejprve do Loznice, a pak do Rumy, odkud byli v dobytčácích přesunuti do internačního tábora u jezera Palić. Zdejší vláda je odmítla přijmout a rovnou je přesouvala do Maďarska nebo třetích zemí.

Během obléhání města Zvornik na bosensko-srbské hranici těžké zbraně pálily převážně ze srbského břehu řeky Driny. Po celou dobu konfliktu bosensko-srbskou hranici volně, ale s vědomím úřadů, přecházely tisíce srbských dobrovolníků (viz Srpska dobrovoljačka garda Željka Ražnatoviće-Arkana, Škorpioni Slobodana Mediće, Srpska garda Đorđe Božoviće aj.), pro které konflikt představoval snadnou cestu, jak se domoci vydatné kořisti. Mimořádně tragickou kapitolou je účast srbského policejného sboru, resp. jednotky Škorpioni (S. Medić u soudu přiznal, že jednotka pracovala pod záštitou srbského ministerstva vnitra) na obsazení východobosenské Srebrenice a následné genocidě bosňáckých mužů a chlapců.

Mimoto po pádu Srebrenice a Žepy v červenci 1995 přes 800 bosňáckých obránců a civilistů uteklo do nedalekého Srbska. Namísto záchrany je ale čekaly internační tábory Šljivovica (okres Čajetina) a Mitrovo Polje (okres Aleksandrovac), ve kterých zůstali až do března roku 1996, tedy i po skončení konfliktu. Při nehumánním převozu do tábora zahynul jeden chlapec a na následky trýznění dalších pět mužů. Zajatci byli po celou dobu internace soustavně mučeni.