Šešelj se vrátil do Srbska

Předseda neparlamentní Srbské radikální strany Vojislav Šešelj se po více než jedenácti letech strávených ve vazební věznici Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii vrátil bez rozsudku do Srbska. Soudní proces byl přerušen kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu. Přesná diagnózna veřejnosti nebyla sdělena, spekuluje se ale, že politik trpí rakovinou jater.

Šešelj se narodil roku 1954 v Sarajevu. V rodném městě dokončil základní studia práv, magisterský a doktorský titul nato obdržel v hlavním městě Bělehradě. Během svého působení v akademické sféře se opakovaně dostával do konfliktu se svými nadřízenými, když veřejně upozorňoval na jejich nekompetentnost a protekci ze strany republikových komunistických funkcionářů. Po několikerém pokusu profesně zakotvit v Bosně a Hercegovině byl roku 1984 po štvavé kampani, v níž byl obviňován ze srbského nacionalismu, uvězněn a poté nepřímo vyhnán do Srbska. V 80. letech zakotvil v Bělehradě, kde udržoval blízké styky s mluvčími probouzejícího se srbského nacionalismu, mj. Dobricou Ćosićem a Vukem Draškovićem.

Vládnoucími kruhy zavrhovaný Šešelj na počátku 90. let, kdy byla obnovena svobodná politická soutěž, nečekaně vstoupil do politiky. S Vukem Draškovićem založil Srbské hnutí obnovy (SPO), které ostře vystupovalo proti komunistické minulosti a hlásalo vyhraněný nacionalismus. Po názorových neshodách posléze založil a vedl militantně nacionalistickou Srbskou radikální stranu. První volby roku 1990 ovšem drtivě opanoval představitel komunistické nomenklatury Slobodan Milošević, Šešeljova politická platforma zcela propadla. V dalších letech ale dokázal oslovit voliče o poznání úspěšněji, radikálové se stali druhou nejsilnější politickou stranou, bez jejichž více či méně viditelné podpory by Slobodan Miloševiće nemohl na politické scéně dlouhodobě existovat. V roli předsedy strany a vůdce samozvaných ozbrojenců (četniků) Šešelj morálně zaštiťoval a prováděl etnické čistky v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině.

Po svržení Slobodana Miloševiće roku 2000 Srbská radikální strana ztratila velkou část svých podporovatelů, ale zanedlouho byla ještě silnější než dříve; dvakrát za sebou vyhrála volby, ale kvůli své kontroverzní pověsti, populistickému vystupování, antievropské a antiamerické rétorice nikdy nevstoupila do vlády. Následně roku 2008 dosáhla svého maxima se ziskem 29,5 % hlasů, poté ale přišel dramatický pád.

Roku 2003 totiž Haagský tribunál proti Šešeljovi vznesl obvinění z válečných zločinů. Ten se jako jeden z mála srbských činitelů rozhodl dobrovolně odcestovat do Nizozemska a svou čest hájit otevřeně a bez materiální podpory srbského vedení. Soudní řízení bylo zahájeno o čtyři roky později. Šešelj svou stranu vedl i z vězení, ale nesmlouvavý přístup roku 2008 partaj natolik rozklížil, že z ní odešla většina starých členů a ti pak založili Srbskou pokrokovou stranu. Smířliví pokrokáři následně roku 2012 vyhráli volby a poprvé sestavili vládní koalici. Radikálové se do sněmovny už neprobojovali a od té doby setrvávají na okraji zájmu veřejnosti.

Šešelj okamžitě po návratu zahájil ostré slovní výpady proti celému vládnoucímu establishmentu. Kritikou nešetří ani své bývalé nejbližší spolupracovníky, dnes prezidenta Tomislava Nikoliće a premiéra Aleksandra Vučiće. Na chování viditelně zesláblého politika je patrné, jak dlouho pobýval v izolaci mimo Srbsko a již plně nechápe nálady většiny srbské společnosti, která za více než deset let od jeho uvěznění prošla zásadní proměnou. Srbové na výjimky od své politické reprezentace nechtějí slyšet hřmotná nacionalistická hesla a zlomyslné výhrůžky, ale rady a pomoc při řešení své nelehké sociální situace. Vojislav Šešelj tak více než vůdce chybějící politické opozice působí jako pohrobek tragických 90. let.

Záhřebský starosta Milan Bandić zatčen

Chorvatská protikorupční policie (PNUSKOK) v neděli večer zatkla záhřebského starostu Milana Bandiće a několik dalších vlivných osob z podniků spravujících městský majetek. Kontroverzní politik, pověstný svým nevybíravým chováním, stál v čele chorvatské metropole v letech 2000–2002 a poté nepřetržitě od roku 2005. Původem Hercegovec byl členem dnes vládnoucí Sociálně demokratické strany, ale od roku 2009, kdy proti vůli čelných orgánů partaje neúspěšně kandidoval na prezidenta, působil jako nezávislý. Během své kariéry byl opakovaně podezříván z korupce a nehospodárného nakládání s veřejným majetkem.

Vojenská přehlídka v Bělehradě

U příležitosti 70. výročí osvobození města od nacistické okupace se v Bělehradě uskutečnila vojenská přehlídka. Co do počtu účastníků a nasazené techniky se jednalo o největší vojenské defilé od 80. let 20. století. Slavnostního programu se zúčastnil i ruský prezident Vladimír Putin, což se vzhledem k jeho postojům v ukrajinské krizi u západních politiků nesetkalo s pochopením.

Nedohraný zápas

Kvalifikační zápas na Mistrovství Evropy ve fotbale roku 2016 mezi Srbskem a Albánií na bělehradském stadionu FK Partizan skončil rvačkou. Důvodem roztržky bylo narušení hry létajícím dronem, který nesl vlajku nacionalisty propagované Velké Albánie. Na očividnou provokaci zareagoval srbský fotbalista Stefan Mitrović, který prapor okamžitě strhl. Krátce nato ho napadli albánští hráči a ty pak rozvášnění srbští fanoušci. Albánští fotbalisté následně utekli do šaten a pokračování ve hře podmiňovali vyklizením stadionu. Na to však protistrana nepřistoupila. Hlavní sudí, zaskočený vývojem situace, se poté rozhodl hru nadobro ukončit.

Policie po skončení zápasu předvolala k výslechu bratra albánského premiéra Olsi Ramu, v současné době občana USA. Podle některých indicií Rama dron ovládal ze své VIP lóže. K incidentu došlo nedlouho před plánovanou návštěvou albánského ministerského předsedy v Srbsku. Po výbušném zápasu došlo k řadě útoků na obchody vlastněné Albánci v Srbsku a albánské velvyslanectví v Černé Hoře a veřejným pálením srbské vlajky v Kosovu.

Povodně v Srbsku

Východní Srbsko zasáhly silné deště, které vyvolaly povodně. Voda se vylila ze břehů v povodí Dunaje při hranicích s Rumunskem. Nejvíce zasažený je okres Kladovo. Zvýšenou hladinu hlásí také vodohospodáři na řece Sávě v Chorvatsku.

Zapomenuté osudy: vojvodinští Chorvaté

Jednou ze smutných kapitol krvavého rozpadu Jugoslávie jsou osudy menšinových komunit, které se ocitly uvnitř země, s nimiž jejich matiční stát vedl ozbrojený konflikt. V takovémto postavení byli na počátku 90. let 20. století například vojvodinští Chorvaté.

Původ chorvatského etnika ve Vojvodině sahá do období masivní kolonizace regionu po podepsání Karlovického míru roku 1699. Ten Habsburkům zajistil vládu nad většinou Uher až k řece Sávě na jihu a řekám Mureši a Tise na východě. Poté se hranice podunajské monarchie posunuly ještě dále na východ. Mezi nově přišlými kolonizátory se objevili také katoličtí Bunjevci (ze západní Hercegoviny a Liky) a Šokci (z bosenského a chorvatského Posáví). Bunjevci se usadili kolem města Subotica a Šokci v Podunají západně od města Sombor.

Začátkem 20. století na území budoucí Vojvodiny žilo bezmála 81 tisíc Chorvatů, Bunjevců a Šokců (5,6 %) z celkových 1,43 milionu obyvatel. Po vyhnání Němců na konci druhé světové války a krátce po ní se Vojvodina znovu kolonizovala jugoslávskými občany, načež počet Chorvatů vzrostl na 134 tisíc (8,1 %) z celkových 1,66 milionu. Následně početní stav chorvatské komunity stagnoval.

Poté co v Chorvatsku vypukly boje mezi srbskými ozbrojenci, namnoze podporovanými Jugoslávskou lidovou armádou, a republikovými bezpečnostními složkami, situace menšinových Chorvatů ve Vojvodině se pomalu začala zhoršovat. Při sčítání lidu roku 1991 se k chorvatské národnosti přihlásilo již jen 74 tisíc lidí, což je proti minulé dekádě propad o 37 %. Rovněž další censy ukázaly dramatický pokles chorvatské populace na 57 tisíc (2002) a posléze na stávajících 47 tisíc lidí (2011). Sestupný trend přitom nijak nepolevuje.

Během bouřlivých 90. let Vojvodinu opustily desetitisíce Chorvatů (včetně Bunjevců a Šokců). Na rozhodnutí odejít se podepsaly nejen zhoršující se sociální podmínky a mezinárodní izolace Srbska a Černé Hory, ale i časté útoky ze strany srbských nacionalistů. Vzorovým příkladem bylo shromáždění srbských extremistů na čele s Vojislavem Šešeljem, předsedou Srbské radikální strany, ve vsi Hrtkovci 6. května roku 1992, na němž se veřejně prezentovala jména „nepřátelských“ příslušníků menšin. Nedlouho poté se sremské vesnice s chorvatskou majoritou Slankamen, Golubinci, Nikinci, Kukujevci a Hrtkovci začaly vylidňovat. Jestliže roku 1991 obec Hrtkovci obývalo 2684 lidí, z toho 1080 Chorvatů, roku 2002 to bylo 3428 lidí, z nichž bylo jen 256 Chorvatů.

Odhaduje se, že v krátké době Vojvodinu opustilo na 30 000 Chorvatů. Mnozí své rozhodnutí emigrovat učinili pod nátlakem extremistů, výjimečně docházelo k fyzickým útokům a vraždám. Političtí představitelé Vojvodiny i Srbska k vyhánění menšin zůstali hluší a dokonce ani dnes se k této problematice odmítají vyjádřit. Chorvatština je sice ve Vojvodině uznávaným úředním jazykem, práva chorvatské menšiny jsou ale dlouhodobě pošlapávána. Vládnoucí politická reprezentace ve spojení s představiteli inteligence se všemožně snaží rozbít národní jednotu chorvatské komunity, naposledy štědrou podporou etnické emancipace Bunjevců.

Operace Kosmaj a smrt na oprátce

Zrána 6. dubna 1941 vojska Třetí říše zaútočila na Jugoslávii. Za necelé dva týdny země agresorovi zcela podlehla. Domácí jednotky se až na sporadické výjimky vzdaly nebo se před nepřítelem stáhly do hornatého vnitrozemí. Německo, k němuž se brzy přidaly Itálie, Maďarsko a Bulharsko, zemi okamžitě rozdělilo na menší části a obyvatelstvo, které se odmítlo podřídit novým poměrům, nemilosrdně zlikvidovalo. Brutalita okupantů neznala mezí a zcela se vyrovnala běsnění v zabraném Polsku. Primární obětí teroru byli Židé a po nich hned Srbové, jež byli vnímáni jako zapřísáhlí nepřátelé německé rozpínavosti již od Veliké války. Teror se však nevyhnul ani Romům.

Odpor Jugoslávců byl s ohledem rychlý a razantní postup Berlína a jeho spojenců minimální. Slovinsko, Makedonie, Vojvodina a Kosovo byly zabrány sousedními státy, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Černá Hora vyhlásila nezávislost pod italským patronátem. Srbsko, zbavené území s početnými etnickými menšinami, se našlo pod přímou německou správou, byť ta vytvářela zdání fungující místní samosprávy.

Odbojové hnutí v Srbsku zesílilo až po německém útoku na SSSR 22. června 1941. Horliví komunisté tehdy začali vytvářet menší bojové skupiny v odlehlejších oblastech země. Jednou z prvních byl Kosmajsko-posávský oddíl, který vznikl hned počátkem července. Své jméno získal podle pohoří Kosmaj, ležícím asi 50 kilometrů jižně od Bělehradu. Jeho velitelem se stal veterán španělské občanské války a uznávaný literát Koča Popović. Následně 25. července oddíl provedl několik úspěšných sabotážních akcí na železnici. Začátkem srpna partyzáni svou činnost rozšířili o útoky na četnické stanice a obecní úřady. 

Zvýšená aktivita komunistů nedaleko Bělehradu vyvolala ostrou reakci na straně okupantů. Němci spěšně připravili odvetnou akci s krycím názvem Baden, jejímž cílem bylo vyčistit Kosmaj od povstalců. Operaci, jež započala 7. srpna, velel zkušený generál Paul Bader. Wehrmacht o síle několika tisíc mužů a s pomocí domácích proněmeckých sil celé pohoří  obklíčil a za několik málo dní oblast vyčistil od partyzánů. Na odpor se jim postavilo jen několik desítek slabě vyzbrojených, ale zato odhodlaných mužů.

Podle německých zdrojů při zřídkavých přestřelkách padlo 18 partyzánů a 13 bylo zajato. Části odbojářů se z obklíčení podařilo uprchnout. Počet zabitých Němců není znám. Těla padlých Srbů byla pro výstrahu několik dní vystavena ve vsi Sopot. Následně okupační správa 13. srpna uveřejnila výzvu, v níž se odsuzovalo partyzánské povstání a obyvatelstvo se vyzývalo k boji proti komunistům.

Dne 17. srpna Němci na ústředním bělehradském náměstí Terazije pověsili na kandelábry 5 odbojářů, přičemž dva z nich byli zajatci z Kosmaje. Iniciátorem veřejné popravy byl šéf bělehradského Gestapa SS-major Karl Kraus a schválil ji i vojenský velitel okupační správy generál Heinrich Danckelmann. Oběšenci byli nejdříve ve vězení zastřeleni revolverem do hlavy.

Odstrašující exekuce partyzány od další činnosti neodradila. Kosmajský oddíl se brzy rozrostl o další desítky členů. Odpor proti německé správě v Srbsku do podzimu jen sílil. Na památku obětí operace Baden v pohoří Kosmaj roku 1971 vznikl mohutný betonový památník.

***

Heinrich Danckelmann byl krátce po válce zajat spojeneckými vojáky a poté vydán do Jugoslávie. Tam byl odsouzen k trestu smrti a následně 30. října 1947 popraven.

Paul Bader, který od prosince 1941 do srpna 1943 dokonce vykonával funkci vojenského velitele okupační správy, před soudem nikdy nestanul a roku 1971 zemřel v rodném Německu ve vysokém věku 87 let.