Skonala Jovanka Brozová

Ve věku nedožitých devětaosmdesáti let zemřela Jovanka Brozová (1924–2013), někdejší manželka dlouholetého jugoslávského premiéra a prezidenta Josipa Broze.

Jovanka Budisavljevićová se narodila 7. prosince 1924 do chudé srbské rodiny v chorvatském regionu Lika. Do jejích dívčích let nečekaně vstoupila druhá světová válka. Po brzkém rozpadu královské Jugoslávie její rodný kraj připadl k fašistickému Nezávislému státu Chorvatsko, který se rozhodl zdejší pravoslavné Srby povraždit, vyhnat či pokatoličtit. Dospívající Jovanka se proto se zápalem přidala k partyzánům, mezi nimiž vynikla jako kurýrka. Později pracovala jako zdravotní sestra. 

S Titem se poprvé setkala během neúspěšného německého výsadku na město Drvar, kde se ukrýval partyzánský generální štáb. Po smrti Brozovy milenky Davorjanky Paunovićové roku 1946 proniká do vůdcova nejbližšího okolí. Zlé jazyky tvrdí, že ji pro Tita osobně vybral jeho nejbližší spolupracovník Aleksandar Ranković. Ať už tomu bylo jakkoli, výsledkem nenadálého sblížení byla tajná svatba, která se uskutečnila v dubnu 1952. Broz zanedlouho oslavil šedesáté narozeniny a Jovance bylo necelých osmadvacet let.

První léta v roli první dámy působila spíše v pozadí, neúčastnila se ani zahraničních návštěv. Poté byla více aktivistická, projevovaly se u ní tendence mluvit do personálního obsazení prezidentské kanceláře a dokonce i velvyslanců. Pro své nekompromisní názory se dostávala do sporů s Brozovými čelnými spolustraníky, kteří jednak žárlili na její postavení, jednak bojovali o postavení po Titově možném skonu. V 70. letech rozpory v prezidentském páru dostoupily vrcholu, Tito roku 1975 opustil jejich bělehradskou rezidenci a přesídlil jinam. Jovanka se v roli první dámy naposledy objevila roku 1977, od té doby žila v nedobrovolné izolaci a pod státním dohledem.

Během Titovy těžké nemoci, jíž 4. května 1980 podlehl, manžela nesměla ani navštívit. Naposledy se s ním rozloučila na pohřební ceremonii. Tři měsíce od prezidentova skonu byla nuceně vystěhována z prezidentského sídla a přestěhována do jiné vily, kde žila v neútěšných podmínkách až do své smrti. Soudružka Jovanka poslední třetinu své životní pouti strávila v roli nedobrovolného disidenta, kterému jsou odpírána i základní lidská práva. Jedinou satisfakci za dlouholeté příkoří, kterou jí nová politická elita Srbska poskytne, je spočinutí vedle Titova sarkofágu v Domě květin nedaleko bývalé prezidentské rezidence.

Socialistické památníky přitahují pozornost

Každá doba má své pomníky, své pověsti, své hrdiny a svá kultovní místa. Socialistická Jugoslávie na památných místech své historie stavěla mohutné giganty ze skla, oceli a betonu, z nichž mnohé je možné navštívit i dnes. Kdysi populární výletní místa dnes zejí prázdnotou a povětšinou zbloudilé výletníky jen tiše upomínají na staré časy, které do budoucnosti hleděly s nadějí a očekáváním.

Přehledné galerie jugoslávských památníků jsou dostupné zde, zde a zde.

Americká velvyslanectví na Balkáně

Spojené státy americké hrají v současné police západního Balkánu dominantní roli, kterou neohrožuje ani Evropská unie, ani Ruská federace. Jestliže rozpad sovětského impéria znamenal postupný útlum americké diplomacie v poválečné Jugoslávii, v polovině 90. let se Američané do regionu vrátili a své postavení a význam upevnili jako nikdy předtím. Jedním z dokladů amerického vlivu jsou i četné zastupitelské úřady, které vznikly v posledních třinácti letech. Pro americká velvyslanectví na území bývalé Jugoslávie je přitom charakteristické:

– výstavba trvá neobvykle dlouho, stavby jsou strohé, ale zato mohutné, pevné a finančně náročné;

– nacházejí se na lukrativních adresách, nejlépe na viditelném a strategickém místě, přičemž v jejich okolí nezřídka bývají centra místní vlády;

– jsou největšími zastupitelskými úřady v zemi, čímž připomínají neokoloniální místodržitelské paláce.

Bělehrad, Bulevar Kneza Aleksandra Karađorđevića 92

Stavba rozsáhlého komplexu začala na jaře roku 2010 a skončila až letos. Její náklady se vyšplhaly na 149 milionů dolarů (asi 2,9 mld. Kč). Velvyslanectví na nové adrese začalo působit od dubna. Areál má rozlohu 41 841 metrů čtverečních. V budovách o ploše 13 900 metrů čtverečních bude pracovat odhadem 500 lidí. Americké velvyslanectví dříve sídlilo v centru města, v lukrativní ulici Kneza Miloša, v níž se nachází řada srbských ministerstev a vláda. Kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v Bělehradě, např. roku 2008 se rozvášněný dav srbských nacionalistů po vyhlášení kosovské nezávislosti budovu pokusil zapálit, se začalo uvažovat o přemístění ambasády z exponované části města. Jako nejvhodnější místo se ukázala prestižní čtvrť Dedinje, hned vedle královského paláce rodiny Karađorđevićů, a to konkrétně jihovýchodní část zdejších kasáren. Areál USA koupily od srbské vlády za 15 milionů dolarů (asi 360 mil. Kč) roku 2005. Obecně se má za to, že cena ani zdaleka nereflektovala reálnou tržní hodnotu. Opuštěné sídlo v centru, které Američané získali jako dar roku 1951 od jugoslávských úřadů, je nyní k prodeji za cenu 11 milionů eur (asi 280 mil. Kč). Rozloha pozemku dosahuje 5686 metrů čtverečních a budov odhadem asi 17 000.

Podgorica, Džona Džeksona 2
Velvyslanectví nedaleko paláce prvního černohorského krále Nikoly bylo otevřeno roku 2006, krátce po vyhlášení nezávislosti. Ačkoli budova nepůsobí nijak velkolepě, v provinčně vyhlížející Podgorici je nepřehlédnutelná. Bližší podrobnosti o stavbě a jejích parametrech nejsou veřejně dostupné. V poslední době se kolem ambasády čile stavělo, a to na úkor zdejšího parku. Dá se předpokládat, že nakonec vznikne rozsáhlejší areál o ploše přes 20 000 metrů čtverečních.

Priština, Ahmet Krasniqi

V nejbližší době se začne s výstavbou nového velvyslanectví v těsném sousedství Prištinského zastupitelstva a vojenské základny KFOR a Bezpečnostních sil Kosova. Plocha pozemku se odhaduje na 43 000 metrů čtverečních. Američtí diplomaté nyní sídlí v menší provizorní budově, kterou otevřeli po vyhlášení kosovské nezávislosti roku 2008.

Sarajevo, Roberta C. Frasurea 1

Americké velvyslanectví bylo otevřeno v říjnu 2010 za přítomnosti ministryně zahraničí Hillary Clintonové. Jeho cena se vyšplhala na 120 milionů dolarů (2,3 mld. Kč) a nabízí plochu 11 000 metrů čtverečních. Pozemek Američané o rozloze 44 175 metrů čtverečních koupili roku 2005 od bosenskohercegovské Rady ministrů za 12,868 milionů marek (asi 190 mil. Kč). Proti odkupu protestovali sarajevští vysokoškoláci; v areálu bývalých kasáren Maršála Tita se od konce války počítalo s vybudováním univerzitního kampusu, který tímto přišel o čtvrtinu své zamýšlené plochy. Stavba velvyslanectví byla započata v březnu 2008. V jejím těsném sousedství se nachází bosenskohercegovská vláda a parlament.

Skopje, Samoilova 21
Velkolepý areál amerického velvyslanectví byl slavnostně otevřen v červenci 2009. Jeho celková rozloha dosahuje 44 491 metrů čtverečních, užitné plochy odhadem 13 000 metrů čtverečních pro 300 zaměstnanců. Spojené státy pozemek koupily roku 2004 za 2,5 milionu eur (asi 80 mil. Kč). Stavba byla zahájena o dva roky později. Celkové náklady se odhadují na 60–80 milionů dolarů (1,1–1,5 mld. Kč). Proti výstavbě se postavila celá řada Skopjanů, ti také zorganizovali petici, kterou podepsalo na 15 000 lidí. Komplex se nachází na protáhlé vyvýšenině uprostřed města, na jejímž druhém konci leží skopská dominanta, osmanská pevnost Kale. Hned naproti jsou rovněž bývalé kasárny Maršála Tita, dnes Ilinden.

Záhřeb, Thomasa Jeffersona 2

Velvyslanectví v Chorvatské metropoli bylo otevřeno v červnu 2003 za přítomnosti prezidenta Stjepana Mesiće. Unikátní je pro něj poloha, jelikož se nenachází na žádné lukrativní adrese, ale na jižním předměstí Buzin, zhruba 7 kilometrů od centra. Rozkládá se na ploše 35 149 metrů čtverečních a nabízí 7000 metrů čtverečních užitného prostoru. Jeho stavba trvala dva a půl roku a celkové náklady se vyšplhaly na 69 milionů dolarů (asi 1,9 mld. Kč).

Nový film Jasmily Žbanićové

Proslavená bosenskohercegovská režisérka Jasmila Žbanićová na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu představila svůj nový film For Those Who Can Tell No Tales, který nese bosenský název Pro ty, kteří nemohou mluvit. Děj filmu se odehrává ve východobosenském Višegradu, kam dvacet let od konce války přijíždí australská herečka, aby poznala lokality románu Most na Drině držitele Nobelovy ceny Iva Andriće. Namísto malebné krajiny však odhaluje krvavou minulost Podriní a jeho svérázných obyvatel. Snímek vychází ze skutečného příběhu australské umělkyně Kym Vercoe, která si zahrála i hlavní roli.

Literární cena pro Milorada Popoviće

Letošním držitelem prestižní literární Ceny Meši Selimoviće je černohorský básník Milorad Popović s prozaickým debutem Karnera. Realistický román se zabývá pestrým životem několika černohorských rodin na pozadí 20. století. Cena Meši Selimoviće vznikla jako slavnostní vyvrcholení literárního setkání Cum grano salis v severobosenské Tuzle roku 2001. První laureát byl jmenován už následujícího roku. Mezi oceněnými spisovateli se objevila jména nová i notoricky známá, mj. Irfan Horozović, Miljenko Jergović, Mirko Kovač a Bekim Sejranović.

Nalezen další masový hrob v Tomašici

V severozápadní Bosně u města Prijedor byl nalezen další masový hrob. Forenzní technici předpokládají, že se jedná o největší pohřebiště obětí války za posledních deset let. Pod silnou vrstvou zeminy mohou ležet i desítky těl místních Bosňáků a Chorvatů, které armáda a policie Republiky Srbské zabily v létě roku 1992. Podle některých indicií se zdá, že právě z tohoto hrobu v dole Tomašica byla část těl převezena do sekundárního pohřebiště Jakarina kosa, kde se roku 2003 podařilo vykopat 373 převážně nekompletních těl. V oblasti Tomašica se prováděly výkopy již roku 2004, tehdy se ale nalezlo pouze 24 obětí. Nynější lokalitu hrobu prozradil anonymní člen Armády Republiky Srbské, který uvedl, že v průběhu dvou letních měsíců zde bylo zakopáno na 900 těl.

Průběh války v etnicky smíšeném Prijedoru, který obývali Bosňáci (44 %), Srbové (42 %) i Chorvaté (6 %), byl nesmírně krutý; za čtyři roky z 112 543 obyvatel okresu padlo 5209 (5 %), z toho 4093 Bosňáků (79 %), 898 Srbů (17 %) a 182 Chorvatů (3 %). Osud 1200 lidí stále není známý. Prijedor zdejší Srbové ovládli na samém počátku konfliktu, načež začali provádět etnické čistky. Během soudního procesu s vysokým činitelem policie Republiky Srbské Stojanem Župljaninem v Haagu došlo na nepřímé svědectví šéfa prijedorské policie Sima Drljači, který od vedení Srbské roku 1993 žádal, aby zlikvidovalo 5000 nesrbských těl v dole Tomašica.

Přepychový život Josipa Broze, dopravní prostředky

Plavi voz

Speciální modrý vlak pro Josipa Broze byl užíván v letech 1946–1980. Poprvé vyjel na dráhu v prosinci 1946 a naposledy 5. května 1980, kdy převezl rakev s Titovými ostatky z Lublaně do Bělehradu.

Odhaduje se, že Josip Broz s vlakem najel 600 tisíc kilometrů. Souprava se skládala ze šesti vagónů; jídelního vozu, salónního vozu, kuchyňského vozu, dvou spacích vozů a přepravního vozu pro 4 automobily. Celková kapacita vlaku byla 92 míst, resp. 90 spacích lůžek. Na palubě se za desetiletí provozu vystřídalo mnoho světových politiků a hvězd šoubyznysu.

Modrý vlak byl vrácen na koleje roku 2007, od roku 2009 jezdí na lince Bělehrad-Bar. Nynější souprava byla postavena roku 1959, následně roku 1972 prošla významnou rekonstrukcí. Při výzdobě interiéru bylo nezřídka použito dřevo, mj. i drahocenný mahagon. V nejstarších časech byla používána parní lokomotiva, od poloviny 50. let pouze dieselový pohon.

Brod Galeb

Původně italské plavidlo společnosti Regia Azienda Monopoli Banane (RAMB) bylo postaveno v letech 1937–1938 v janovských loděnicích. Nejprve neslo jméno RAMB II, po italské kapitulaci 1943 je zabavili Němci, kteří je překřtili na Kiebitz. To už se z obchodní lodi přeměnilo na minonosku. Kiebitz se podílel na zaminování severního Jadranu. Roku 1944 byl potopen při spojeneckém bombardování Rijeky. Roku 1947 byl vyzvednut ze dna, odtažen do Puly a zde přestavěn na výcvikovou armádní loď Galeb neboli Racek. 

Plavidlo si poté vyhlédlo jugoslávské námořnictvo pro námořní cesty Josipa Broze a jeho doprovodu. V roce 1953 se s ním vydal na první zahraniční návštěvu od roztržky se Stalinem, a to do Spojeného království. Galeb prezident využil k 14 zahraničním cestám, při nichž navštívil 3 kontinenty, 18 zemí a 29 přístavů. Na palubě hostil mnohé osobnosti, mezi nimi politiky a umělce světového významu. Podle odhadů Galeb na těchto výpravách, které dohromady čítaly 549 dnů, najel 157 420 kilometrů. Na lodi se nacházela speciálně zařízená kajuta pro Josipa Broze a další pro první dámu Jovanku.

Na začátku chorvatské války za nezávislost Jugoslávská lidová armáda Galeb odvezla z domovské Puly do Boky Kotorské v Černé Hoře. Koncem 90. let loď koupil bohatý řecký kupec, který ji nechal odtáhnout na opravy do loděnice v Rijece. Pro nedostatek financí se práce zastavily a Galeb začal velmi rychle chátrat. Město Rijeka roku 2009 loď koupilo na veřejné dražbě za 150 tisíc dolarů. Prvotním cílem bylo vytvořit reprezentativní muzeum, veškeré plány ale prozatím zůstávají pouze na papíře. Technické parametry lodi nejsou nijak závratné, ale vzbuzují respekt; délka 117 m, šířka 15 m, výška 17 m, max. rychlost 17,6 uzlů (33 km za hod) a výtlak 5377 tun.

Automobily

Podle některých zdrojů Josipu Brozovi patřilo na 250 vozidel, z nichž některé získal od jugoslávských vysídlenců, jiné od zahraničních politiků a domácích firem. Ve skutečnosti většinu automobilů vlastnila Jugoslávská lidová armáda, parlament, vláda a kancelář prezidenta, Tito je měl pouze zapůjčené pro reprezentační účely. V tomto rozsáhlém vozovém parku se nacházelo mnoho světových unikátů a komfortních limuzín, jejichž pořizovací cena ještě dnes vyvolává údiv. Převážná část flotily se zachovala, automobily se ale nacházejí v několika postjugoslávských republikách. Nyní si pojďme představit nejčastěji využívaná vozidla. Stojí za připomenutí, že Josip Broz do roztržky se Stalinem využíval hlavně automobily zkonfiskované během války a krátce po ní, od roku 1948 z ideologických důvodů převážně stroje americké (např. firem Packard, Cadillac a Lincoln) a evropské (Rolls-Royce a Mercedes). Vzácnou výjimkou jsou dva opancéřované sovětské stroje ZIS 115 z roku 1954, speciálně vyvinuté pro Stalina, které mu osobně věnoval Nikita Chruščov.

Některé automobily jsou vystaveny v Muzeu dějin Jugoslávie v Bělehradě (http://mij.rs/) a v Technickém muzeu v Lublani (www.tms.si 15 vozidel, mj. Mercedes 540K, 1939, Packard, 1937, dva vozy ZIS, 1954, Horch 951A, Rolls Royce, 1952).

Cadillac Eldorado

Luxusní americké dvoudvéřové vozidlo se vyrábělo v letech 1953–2002. Titův Cadillac, který mu koupili kanadští vysídlenci, pochází z roku 1954. Dálka vozu je 5610 mm, šířka 2030 mm, objem motoru 5,3 l a výkon 240 hp. Ve své době stál neuvěřitelných 7750 dolarů. Od samého začátku byl využíván hlavně na souostroví Brioni, kde se nachází i dnes. Nedávno prošel renovací. Návštěvníci ostrova Veliki Brijun si jej mohou pronajmout. Od stejné firmy Tito užíval ještě Cadillac Series 62 z roku 1946 a Cadillac De Ville z roku 1976.

Rolls-Royce Phantom V

Pátá řada luxusního automobilu se vyráběla v letech 1959–1968. Čtyřdvéřový sedan černé barvy je dlouhý 6045 mm, široký 2007 mm, objem motoru 6,23 l.

Mercedes-Benz 600

Velmi populární řadu limuzín německé výroby z 60. a 70. let pořídily různé jugoslávské instituce k reprezentačním účelům, a to hlavně pro potřeby Josipa Broze. Do Jugoslávie bylo dovezeno zhruba 20 těchto strojů, a to ve čtyřdvéřovém (Pullman) a šestidvéřovém provedení a verzi se sklápěcí střechou landaulet. Vše v černé barvě. Dodnes 13 těchto vozů slouží pro potřeby vlády Srbska, několik kusů se nachází ve Slovinsku, Chorvatsku a Makedonii. Verze Pullman byla dlouhá 6240 mm, široká 1950 mm, max. rychlost 200 km/h, objem motoru 6,3 l a výkon 250 hp. Jeho cena v polovině 60. let se pohybovalo kolem 24 tisíc dolarů.