Není generál jako generál

„Spadl nám kámen ze srce!“ Těmito slovy reagoval chorvatský ministerský předseda Zoran Milanović na rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii z 16. října zrušit tresty vězení pro chorvatské generály Ante Gotovinu a Mladena Markače. Původně je soud v dubnu 2011 odsoudil na 24 a 18 let odnětí svobody za zločinecké spiknutí proti srbskému národu v oblasti Krajina během války v letech 1991-1995. Další obviněný, generál Ivan Čermak, byl tehdy osvobozen. 

Jak napovídá věta z úvodu, osudy Ante Gotoviny a Mladena Markače jsou nerozlučně spjaty s chorvatským státem a jeho nejnovějšími dějinami. Generálové zosobňují nedotknutelný symbol toho nejcennějšího, co mohl jeden Chorvat v 90. letech 20. století své vlasti nabídnout – schopnosti, dovednosti a srdce v boji za posvátnou národní věc. A tou věcí byla nezávislost na Jugoslávii a zápas s chorvatskými Srby, kteří tuto nezávislost odmítali. Doba byla plná hesel o Chorvatsku, Chorvatech a všem chorvatském. Paralela s fašistickým Chorvatským nezávislým státem z let 1941-1945 nebyla od věci. Nabubřelá slova nicméně šla ruku v ruce s odvážnými činy, které ne vždy splňovaly morální kritéria. Byl to neopakovatelný čas, kdy se vedle prezidentského monolitu jménem Miroslav Tuđman rodil i obraz vojáka-hrdiny pod všezahrnujícím názvem Ante Gotovina. Abychom však pochopili chronologickou posloupnost vytváření tohoto mýtu, musíme si některé aktéry národního zbožštění představit o něco blíže. 

Ante Gotovina (*1955) coby osmnáctiletý námořník vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v 80. letech působil ve francouzských bezpečnostních agenturách. V roce 1991 se zapojil do Sboru národní gardy, který na počátku 90. let suploval úlohu neexistující chorvatské armády. O tři roky později byl povýšen do hodnosti generála splitské oblasti. V té době se účastnil bojových akcí v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které nakonec vyústily v úspěšnou operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlomení odporu chorvatských Srbů a znovupřipojení jejich území k Chorvatsku. V roce 2000 byl po změně režimu penzionován, o rok později na něj Haagský soud vydal zatykač. Generál se ovšem rozhodl skrývat a na útěku strávil celých pět let. 

Mladen Markač (*1955) od dokončení univerzity na začátku 80. let působil na různých odděleních jugoslávského ministerstva vnitra. V roce 1991 se stal velitelem protiteroristické jednotky a následně byl jmenován do hodnosti generála. Roku 1994 byl vybrán za šéfa speciální policie při chorvatském ministerstvu vnitra. Na tomto postu se zúčastnil operací Blesk a Bouře, kterým padly za oběť stovky Srbů a tisíce jejich domů byly vypáleny. V roce 2000 byl penzionován a o čtyři roky později se dobrovolně vzdal Haagskému soudu. 

Osvobození archetypálních hrdinů Gotoviny a Markače a jejich okamžitý návrat do vlasti nemohl nenarazit na rozporuplné reakce. Na straně jedné generály na letišti a v ulicích Záhřebu vítaly desetitisíce rozjásaných lidí, na straně druhé bylo znát rozhořčení místních i regionálních Srbů. Současná levicová vláda v Záhřebu neskrývala nadšení, třebaže se v mnohém od Tuđmanovské éry distancuje, a nebyla schopna a ochotna připustit jakékoli pochybnosti o vině svých zasloužilých vojenských velitelů. Nikoho nezarmoutilo ani takřka 30 milionů eur, které za jejich obranu zaplatili chorvatští daňoví poplatníci. Pohledný Dalmatinec Ante Gotovina je persona, jejíž pověsti neuškodily ani okolnosti, za jakých utekl a pobýval mimo Chorvatsko; kdo mu vystavoval falešné doklady a platil jeho pětileté skrývání, je dosud neobjasněnou záhadou. Mladen Markač je v porovnání s ním bezejmenný občan. 

Srbští politici zopakovali svůj neměnný postoj o podjatosti soudu a jeho antisrbské činnosti. Nebrali při tom v úvahu, že obžaloba, ať už záměrně či z nedbalosti, přecenila své schopnosti a nebyla s to dokázat záměr generálů vyhnat a zmasakrovat krajinské Srby. Pokud by soud přece jen chtěl prokázat zločinecké spolčení, musel by nejprve vyslýchat a odsoudit jejich velitele, mj. náčelníka generálního štábu, ministra obrany a prezidenta republiky. Nikdo z nich však už není mezi živými. Obžaloba se namísto úmyslu měla zabývat samotnými zločiny, za které oba jmenovaní vzhledem k velitelské odpovědnosti nesou vinu, to se však z nepochopitelného důvodu nestalo. Nynější rozhodnutí soudu, který již zanedlouho zavře své brány, patří mezi ostudné případy neschopnosti OSN potrestat strůjce a vykonavatele bezpráví nad civilním obyvatelstvem. Generálové se svým lidem oslavují, slepá spravedlnost trpně postává kdesi v koutě.

Slovinsko a Srbsko musí odškodnit podvedené střadatele

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku 6. října vydal kladné rozhodnutí ve věci sporu Emina Ališićová, Aziz Sadžak a Sakib Šahdanović versus Slovinsko a Srbsko, který se týkal výplaty zadržovaných úspor v bankách. Výše zmiňovaní bosenskohercegovští občané tak mají nárok na výplatu peněz, které měli uložené v někdejších pobočkách slovinské Lublaňské banky a srbské Invest banky a o něž přišli během rozpadu společného jugoslávského státu. Na začátku 90. let se oba státní bankovní domy stáhly do svých mateřských zemí a občanům dalších jugoslávských republik odmítly vyplácet jejich vklady. Situaci následně zkomplikovaly vlastnické změny a krach obou bank.

V případě Ališićové a Sadžaka slovinský stát Lublaňskou banku roku 1994 záměrně zlikvidoval, když z ní odčerpal všechna aktiva a ponechal jí jen pasiva. Nová lublaňská banka se staronovým vlastníkem připravila o úspory celkem asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, kteří své vklady i s úroky dnes odhadují na 800 milionů bývalých německých marek (z toho 635 milionů náleží bosenskohercegovským občanům). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur, samotní bosenskohercegovští střadatelé nicméně vyčíslili dluhy banky na bezmála 205 milionů eur.

Slovinská reakce na výrok soudu na sebe nenechala dlouho čekat. Premiér Janez Janša oznámil, že Lublaň podá odvolání v zákonné tříměsíční lhůtě a žádné úspory zatím nevyplatí. Slovinsko zastává názor, že pobočky Lublaňské banky v Záhřebu a Sarajevu byly převzaty nástupnickými státy, a tudíž nemusí hradit jejich pohledávky. Alpská republika mimoto nemá na tak vysoké kompenzace finanční prostředy, státní kasa se potýká s ohromnými potížemi a nejinak tomu je v samotné Nové lublaňské bance. Srbsko na rozhodnutí soudu zatím oficiálně nereagovalo, zřejmě však také podá dovolání. Soudní dvůr tak bude otázku vrácení starých vkladů projednávat znovu, jednat ale bude ve značném spěchu. Otázka chorvatských střadatelů může totiž ovlivnit letošní vstup Chorvatska do Evropské unie. Navíc soud má na stole dalších 1650 žalob zhruba 8000 podvedených klientů.

Pád jednoho biskupa

Srbskou pravoslavnou církví otřásá skandál spojený s působením kontroverzního biskupa zvornicko-tuzlanského Vasilije Kačavendy. Nejprve synod SPC 6. října nečekaně schválil Kačavendovu rezignaci ze zdravotních důvodů, současně jej ale požádal o setrvání v úřadu do nového církevního sněmu v květnu příštího roku. Krátce nato média začala šířit spekulace ohledně skutečného důvodu biskupova odchodu. Nejčastěji se hovoří o jeho spoluúčasti na vraždě mladého novice Miliće Blažanovića roku 1999 v klášteře Papraća. Blažanović byl údajně svědkem homosexuálních orgií v řadách pravoslavné církve. Jeho smrt je spojována s neochotou podvolit se biskupovi a snahou veřejně promluvit o dění v církvi.

Kačavenda má přitom za sebou velmi temnou minulost. Na začátku bosenské války odešel z biskupského sídla v Tuzle, kterou se tehdy marně pokoušeli dobýt vojáci Republiky Srbské, a přesídlil do většinově srbské Bijeljiny. Během války nechal v centru Bijeljiny postavit pravoslavný klášter s kostelem na parcelách vyhnaných Bosňáků a samovolně obsadil bývalé sídlo Okresního výboru Svazu komunistů Jugoslávie, které přestavěl na přepychové biskupské sídlo. V létě roku 1995 společně se srbskými vojáky vstoupil do právě dobyté Srebrenice. Krátce po válce nechal postavit dva pravoslavné kostely ve vypálených bosňáckých vesnicích Divič a Konjevići. Před nedávnem také posvětil stavbu kostela nad memoriálním centrem v Potočarech, kde jsou pohřbívány oběti srebrenického masakru. Pověstné jsou také jeho nacionalistické a antiislámské projevy. Během svého působení v úřadu byl vždy miláčkem čelných politiků ve vedení Republiky Srbské. V rámci SPC patřil ke konzervativnímu křídlu, které se vždy bránilo jakékoli formě křesťanského ekumenismu. Jeho nenadálé odvolání zřejmě souvisí s přiostřením frakčních bojů uvnitř církve, které dosud žádné Kačavendovy výstřelky nevadily a spíše je zametala pod koberec.

Infelix Bosnia, quo vadis?

Řada evropských států trpí krizí identity. Vláda zákona polevuje, politické elity postrádají kompetence, vize a schopnosti klást si cíle, hospodářství procházejí depresí, rozpadá se sociální smír budovaný v době poválečné konjunktury, roste nezaměstnanost, populace stárne a nové, mladší a plodnější obyvatelstvo přichází ze vzdáleného zahraničí.

Vedle shora uvedených momentů ke státní nestabilitě valnou měrou přispívá i národnostní pestrost. Všechny evropské státy, které nejsou etnicky homogenní, vykazují dodatečné společensko-ekonomické problémy, které ohrožují jejich stabilitu. Úměrně s rostoucím procentem etnicky/nábožensky/jazykově odlišného obyvatelstva, roste i možnost rozpadu státního celku: Spojené království (15 %), Ukrajina (22 %), Španělsko (25 %), Makedonie (35 %), Lotyšsko (38 %), Bosna a Hercegovina (50 %), Belgie (59 %). Švýcarsko je v tomto případě výjimečné. S etnicitou je propojena i územní a politická samospráva. Jestliže se menšiny nacházejí v autonomních celcích, pravděpodobnost jejich odtržení dramaticky roste, zvláště pokud jsou ekonomicky výrazně slabší či výkonnější než celostátní průměr.

Bosna a Hercegovina v tomto ohledu splňuje všechna kritéria země před rozpadem. Dobře viditelné je to na příkladu její neschopné politické reprezentace. Poslední celostátní volby se uskutečnily 3. října 2010, ale jmenování centrální vlády neboli rady ministrů proběhlo až 10. února 2012. Sestavování vlády na nižší úrovni– v entitách, ve Federaci Bosny a Hercegoviny a v Republice Srbské, netrvalo již předlouhých sedmnáct měsíců, ale přesto neúměrně dlouho. V prvním případě půl roku a ve druhém o polovinu času méně. Vlády na dalším stupni samosprávy, v kantonech Federace Bosny a Hercegoviny, vznikaly řadů měsíců, a některé nevznikly dodnes.

Ve složité zněti státní správy a samosprávy se před dvěma lety ve Federaci Bosny a Hercegoviny nejlépe zorientovala Sociálně demokratická strana (SDP) a v Republice Srbské Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD). SDP získala silné postavení v kantonech a ve federálním parlamentu, SNSD ovládl parlament a úřad prezidenta Srbské. Také v 42členném celostátním parlamentu, který ze dvou třetin vybírají voliči ve Federaci a z jedné třetiny v Srbské, dominovaly tyto dvě strany. Společná vláda domněle spřízněných levicových partají však musela počkat až na rozřešení situace na nižší úrovni.

SDP chtěla nejprve vytvořit koaliční vládu ve Federaci. Zde však vznikl problém, protože se nepodařilo překonat etnické bariéry mezi Bosňáky, kteří tvoří tři čtvrtiny federální populace, a Chorvaty, jež představují asi pětinu obyvatelstva. Bosňácká postkomunistická SDP přizvala k vládě bosňáckou národoveckou Stranu demokratické akce (SDA), odmítla však spolupracovat s nejsilnějšími a zároveň nacionalistickými chorvatskými subjekty, Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ) a HDZ 1990. Nový kabinet neboli tzv. platforma, sestavený z SDP-SDA a malých chorvatských stran, posléze vznikl 17. března 2011 i navzdory obstrukcím ze strany HDZ-HDZ 1990 a ústavně sporném zasedání druhé komory federálního parlamentů, bez níž nelze ministry jmenovat. Sněmovnu národů vybírají parlamenty 10 kantonů, ve čtyřech z nich ovšem dominovala HDZ a HDZ 1990 a ta odmítala zvolit své delegáty. Nesourodá vládní koalice následně dala podnět ke vzniku vlád v šesti kantonech, kde měla většinu.

Sestavení vlády Republiky Srbské pod vedením Alexandra Džombiće bylo poměrně hladké. Republika Srbská je totiž centralizovaně řízená a po nedávné válce i etnicky monolitní. SNSD si udržel dominantní postavení a se dvěma malými partnery vytvořil pevnou koalici. Jedinou změnou byl odchod předsedy SNSD Milorada Dodika z funkce premiéra do křesla prezidenta. Opoziční Srbská demokratická strana (SDS) uznala svou porážku a přijala úlohu trpného pozorovatele.

Sestavování rady ministrů oproti entitám vyžadovalo mnohem více času, a to s ohledem na tři premisy:

1) Srbové a Chorvaté utvořili národnostní bloky, které sestávaly vždy ze dvou etnicky nejsilnějších stran: SNSD-SDS a HDZ-HDZ 1190. Oba tyto bloky se navzájem uznaly za legitimní a jediné reprezentanty politické moci mezi svými národy;

2) V případě vzniku centrální koalice toto uskupení bude vládnout na všech úrovních, což se fakticky dotkne jen Federace (federálního kabinetu a kantonálních vlád);

3) Předsedou kabinetu bude Chorvat, protože se musí dostát údajně zažitému principu etnické rotace.

Nyní záleželo, jak se zachovají představitelé Bosňáků. SDP a SDA byly ochotné spolupracovat s HDZ a HDZ 1990 na celostátní úrovni, ale již ne na ostatních stupních vládní správy a samosprávy. Chorvatští zástupci se tomu však rozhodně bránili. Po sáhodlouhém vyjednávání nakonec vládní koalice vznikla – ze svých pozic ustoupily všechny strany –, a to pod vedením Vjekoslava Bevandy z HDZ, rozpory tím ale překlenuty nebyly. Spíše se objevovaly nové. Kabinetem záhy otřásly spory mezi SDP a SDA ohledně kompromisního návrhu státního rozpočtu na rok 2012. SDA jej rezolutně odmítala pro údajnou antistátnost a v parlamentu hlasovala proti schválení. Třebaže návrh prošel, SDP se rozhodla spolupráci s SDA a dalšími koaličními partnery v červnu 2012 rychle ukončit. V rámci této změny byla předjednána kooperace s HDZ a HDZ 1190 a bosňáckou Stranou pro lepší budoucnost. Co přesně obsahuje dohoda s chorvatskými nacionalisty, se veřejnost dosud nedozvěděla. Socialisté se však ve svém kalkulu přepočítali, jelikož federální prezident odmítl jmenovat novou vládu. Jediným výsledkem tak bylo ochromení činnosti federálního kabinetu a rozpad vládních uskupení v kantonech, ovšem nikoli ku prospěchu SDP, ale naopak SDA, která se nehodlala vzdát dvacet let budovaných pozic. Od té doby Federace nemá akceschopnou vládu. Jediným řešením tak je rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb.

Agónii na celostátní úrovni ukončil proces vylučování celostátních ministrů z SDA, což se odehrálo od 5. července do 22. října. Mezitím se 7. října uskutečnily komunální volby, ve kterých SDP ve Federaci a SNSD v Srbské oproti roku 2010 utrpěly významné ztráty. Obě poraženecké strany se v téže době dohodly na utužení spolupráce, jejímž výsledkem byla nejprve eliminace SDA a následně podpis dohody o partnerství z 31. října 2012. Srbské strany přitom od léta požadovaly odchod předsedy SDP Zlatka Lagumžiji z postu celostátního ministra zahraničí a místopředsedy celostátního parlamentu Denise Bečireviće. Bečirević v mezistranických třenicích padl, ale Lagumdžija se udržel, a to jen díky zákulisním vyjednáváním s SNSD a HDZ. Kontroverzní dohoda SDP a SNSD, jejíž detaily veřejnost stále nezná, se dotýká změn volebního zákona, výběru státních žalobců a rozdělení finančních rezerv celostátního energetického závodu v řádu desítek milionů eur. O strukturálních reformách nebo euroatlantické integraci nepadlo ani slovo.

Nynější politickou situaci v Bosně a Hercegovině lze přirovnat k chaosu, nikdo nespolupracuje s nikým a zároveň všichni se všemi. Opozice je pozice i opozice zároveň, cílem jedněch i druhých je pouze exploatace státních úřadů a firem. Za viníka současného stavu je nejčastějí označována SDP, jejíž nesystémová politika zemi přináší stále nové a nové obtíže. Svůj podíl viny má i SDA, která se pod pláštíkem státotvornosti snaží svého bývalého spojence zničit a vrátit se k moci. Za destruktivní tandemem SDP-SDA nezaostává ani SNSD, který vedle katastrofické ekonomické politiky stále hlouběji tone do nacionálního populismu. Třebaže se zdá, že nová rada ministrů vznikne v nejbližších týdnech, klíčové problémy Bosny a Hercegoviny se tím nezmírní, natož pak vyřeší. Zemi vládnou neschopní, zato však vypočítaví lidé, kteří namísto zjednodušování mocenské pyramidy, vládnoucí soustavu ještě více komplikují a znepřehledňují. Obyvatelstvo, které za posledních dvacet let prošlo běsy války, poválečnou obnovou a divokým kapitalismem, je proti jejich řádění hluché a slepé. Alespoň prozatím.

Milo Đukanović se vrací

Předčasné parlamentní volby v Černé Hoře, které se konaly v neděli 14. října, opětovně potvrdily dominantní vliv Mila Đukanoviće na politické dění v této malé balkánské zemi. Koalice Evropská Černá Hora – Milo Đukanović získala 46,3 % hlasů a 39 křesel v 81členném parlamentu, což je oproti minulému hlasování ztráta 9 mandátů, ale vítězství je to více než přesvědčivé. Méně příznivé výsledky ani v nejmenším neohrozily dlouholeté spojenectví Đukanovićovy Demokratické strany socialistů a jeho přívěšků, Sociálně demokratické strany a liberálů. Za ztrátou několika mandátů nestojí tak zmenšená přízeň voličstva, jako odchod několika partnerů z koalice. Bosňácká strana a Chorvatská občanská iniciativa šly do voleb samostatně a slavily úspěch v podobě 3, resp. jednoho poslaneckého křesla. Z dalších stran získaly podporu dosud opoziční koalice Demokratická fronta (23,2 % a 20 mandátů), Socialistická lidová strana (11,2 % a 9 mandátů) a politický nováček, Pozitivní Černá Hora (8,4 % a 7 mandátů). Volební účast dosáhla při soupeření 13 politických subjektů na černohorské poměry solidních 69,4 %.

Předvolební kampaň se jako už tradičně dotýkala témat přibližování k Evropské unii a vztahu k menšinám, zvláště té srbské, návrhů na zlepšení tristních sociálních podmínek občanů bylo pomálu. Více ale než cokoli jiného Černohorce zajímalo, zda se do čela státu vrátí bývalý prezident a premiér Milo Đukanović. Ten sice po dvaceti letech ve vrcholové politice roku 2010 odstoupil z křesla premiéra, ale předsednického křesla v Demokratické straně socialistů se nevzdal a zemi nepřímo vedl i v následujících letech. Đukanović, který se nezměrného vlivu a majetku domohl všemožnými úskoky, směle pokračuje v úsilí zůstat doživotním samovládcem Černé Hory. Všemožné pokusy omezit jeho moc a všudypřítomné nohsledy potrestat za korupci a uzurpování státních úřadů, se neustále míjejí účinkem. Demokratická fronta, vytrvale a nekriticky hájící vše srbské, není schopna Đukanovićovi relevantně konkurovat, Socialistická lidová strana je neustále rozhádaná. Možnou nadějí je Pozitivní Černá Hora, kterou v květnu 2012 založili političtí a ekologičtí aktivisté, ale na to je zatím příliš mladá a nevyzrálá.

Skutečným vítězem voleb jsou některé menšinové strany. Zástupci Bosňáků a Chorvatů se radují, rozhádaní představitelé Albánců počítají ztráty. Nejlepší výchozí pozici má Bosňácká strana, která potenciálně oslovuje až 15 % černohorské populace bosňáckého-muslimského původu. Ta bude chtít z účasti na vládě získat co nejvíce. Tři poslanecké mandáty jí nedávají přílišné šance, ale bez nich je sestavení kabinetu pod vedením Mila Đukanoviće prakticky nemožné. Běžného Černohorce tak po volbách nečeká nic převratného, neustálý boj s rostoucími cenami, nezaměstnaností a dluhy na všech stranách.

Komunální volby v Bosně a Hercegovině nepřinesly nic nového

Bosna a Hercegovina je po všech stránkách rozpolcená, nejednotná, beznadějná země bez jasné vize o své vlastní budoucnosti. Tak se dají ve stručnosti shrnout komunální volby, které v této republice proběhly v neděli 7. října. Hlasování se zúčastnilo 56 % oprávněných voličů z celkově registrovaných 3 096 229. Účast se nepatrně lišila v jednotlivých samosprávních jednotkách; ve Federaci Bosny a Hercegoviny dosáhla 55 %, v Republice Srbské 59 % a Distriktu Brčko 52 %. Vysokou absenci elektorátu lze připsat znechucení lidí ze současné politické situace a také vysokému podílu pracujících občanů v zahraničí. Návštěvnost voleb je zhruba stejná jako v roce 2008.

foto: tisková konference vedení SDA, za pultíkem nová hejtmanka okresu Visoko

Co se týče technických parametrů; volby proběhly ve 140 okresech, vyjma Mostaru, kde nebyly kvůli nevyřešenému statusu města vypsány. Obyvatelstvo mohlo volit přímo okresního hejtmana či starostu a okresní nebo městské zastupitelstvo. Do politického klání se přihlásilo 143 stran a koalic, tudíž výběr byl mimořádně bohatý.

Ve Federaci BaH na území s bosňáckou většinou drtivě zvítězila umírněná nacionálně konzervativní Strana demokratické akce (SDA), v chorvatských oblastech zase dominovalo nacionalistické Chorvatské demokratické společenství (HDZ). Dosud stále nepotvrzené výsledky SDA přisuzují 34 okresních hejtmanů, HDZ 14. O zbylé okresy se podělily bosňácká Sociálně demokratická strana (SDP), Chorvatské demokratické společenství 1990, bosňácký Svaz pro lepší budoucnost Bosny a Hercegoviny (SBBBIH) a četné lokální strany. Potvrzení dominantního postavení SDA z voleb roku 2008 je překvapivé, ale vzhledem k nynější politické situaci je příznačné. Donedávna činorodá koalice SDP-SDA na kantonální, federální a celostátní úrovni se v červnu na podnět nevypočitatelné SDP rozpadla. SDA se ovšem nevzdala svého podílu na moci a kvůli složitému systému vytváření vládní většiny úspěšně blokuje jakoukoli snahu vytlačit ji ze státních úřadů. HDZ si udrželo vůdčí postavení mezi chorvatskými voliči, třebaže jim ve svém programu nenabídlo zhola nic. Vítězství SDA je o to drtivější, že SDP porazila v jejích tradičních baštách, Bihaći a části nového Sarajeva, výrazný bod si připsala i ve většinově chorvatském okresu Vitez.

V Republice Srbské excelovala nacionalistická Srbská demokratická strana (SDS), když narušila dominanci nacionalistického Svazu nezávislých sociálních demokratů (SNSD). SDS předběžně obsadí 27 míst okresních hejtmanů, v roce 2008 měla pouze 13, a SNSD 15, což oproti předchozím volbám znamená ztrátu 26 křesel. Bereme-li v úvahu, že SNSD je ve vládě od roku 2006 a zhruba ve stejném období začal ovládat i většinu okresů, srbské obyvatelstvo je z populistické a nesystémové politiky unavené a žádá si změnu. Zdali mu ji přinese SDS, jejíž rétorika i reálná politika se od SNDS příliš neodlišuje, je těžké odhadnout.

Porážka dosud neotřesitelného SNSD nebude mít faktický žádný dopad, jeho předseda a zároveň prezident Republiky Srbské Milorad Dodik reagoval pouze okamžitým rozpuštěním neúspěšných stranických výborů. Z dlouhodobého hlediska SNSD bude usilovat, zřejmě ještě méně vybíravými způsoby než dosud, udržet moc alespoň v parlamentu a ve vládě Republiky Srbské. Volby v roce 2014 nejsou až zase tak vzdálené. Naopak debakl SDP povede zřejmě k jejímu postupnému pádu na všech úrovních; odchod z celostátní vlády je na spadnutí, v mnoha federálních kantonech již ztratila veškerý vliv, nyní zbývá jen federální nivó. Socialisté, naděje voleb roku 2010, tak promarnili jedinečnou šanci být hybatelem pozitivních změn v Bosně a Hercegovině.

V čele bosenskohercegovských muslimů Husein ef. Kavazović

Nedělní sněm předních muslimských duchovních a učenců z Bosny a Hercegoviny i diaspory v Sarajevu vybral za nového vůdce, reisu-l-ulemu, stařešinu či velikého muftího, islámského společenství Huseina ef. Kavazoviće. Současný tuzlanský muftí byl vybrán hned v prvním kole, když pro něj hlasovalo 240 z 354 přítomných delegátů. Kavazović (*1964) byl mezi kandidáty nejmladší, ale k jeho přednostem patří mimořádná smířlivost a pracovitost. V 80. letech studoval na káhirské univerzitě al-Azhar, v roce 1992 se stal tuzlanským muftím, během válečných let poskytoval útěchu četným uprchlíků a sám byl dokonce vězněn, po konfliktu se energicky pustil do obnovy mešit a dalších islámských objektů po celé východní Bosně. Jeho diecéze je přitom svou rozlohou největší v Bosně a Hercegovině a utrpěla mimořádně vysoké škody. Kavazovićův předchůdce Mustafa ef. Cerić i navzdory své erudici a světové proslulosti po čtrnáct let svého mandátu bosenskohercegovské muslimy spíše rozděloval, než spojoval. Svými arogantními a radikálními projevy vzbuzoval rozpaky na všech stranách. Od Kavazoviće se očekává, že odcházejícího reise v mnoha ohledech překoná, mimo jiné potlačí vliv ortodoxních muslimů, ale v tuto chvíli není možné soudit, zda si důvěru v něj vloženou zaslouží. Mezi sekulárními muslimy je považován za Cerićova člověka, který přinejmenším půjde v jeho výrazných stopách.

Islámské společenství v Bosně a Hercegovině vzniklo jako nezávislá duchovní struktura de facto roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko obsadilo tehdy ještě tureckou provincii Bosnu. Po dohodě se sultánem císař František Josef I. získal povolení jmenovat nejvyššího islámského duchovního v zemi, což učinil roku 1882, kdy posvětil volbu (pověření neboli menšuru do roku 1924 uděloval veliký istanbulský muftí) sarajevského muftího Hilmi ef. Omeroviće za nového reise. V tomto roce vznikla také pětičlenná rada, rijaset, jako nejvyšší muslimská náboženská autorita. Rijaset měl vliv na Zemskou vakufskou komisi, která spravovala formou nadace zhruba třetinu půdy v zemi, jmenoval a řídil soudy podle šarí'y v oblasti dědického a rodinného práva a v neposlední řadě dohlížel na muslimské školy, mekteby a medresy. Islámské společenství v letech 1899 až 1910 vedlo poměrně úspěšný boj za větší nezávislost na rakousko-uherských úřadech. Vznik Jugoslávie přinesl ovšem postupné omezování vlivu islámského společenství, organizace nejprve agrární reformou přišla a četné majetky a roku 1930 také o svůj autonomní status. Sídlem nového jugoslávského islámského společenství se po bosenském Sarajevu stal Bělehrad. Během války se organizace islámského společenství v důsledku těžkých bojů a lidských ztrát fakticky rozpadla, zcela nezávisle působily orgány pro bosenské, albánské a turecké muslimy. Po příchodu komunistů k moci se společenství dostalo pod státní dozor, roku 1946 jsou zrušeny autonomní islámské soudy a další islámské spolky a organizace, ženy už se nesmějí zahalovat. Přestože je islámské společenství i nadále silně centralizované, od poloviny 50. let není státní moc již tak represivní. Koncem 80. let většina muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny islám již nepraktikuje, ale válka v 90. letech v mnohých z nich probudila touhu vrátit se ke kořenům. Klíčovou roli v tomto procesu hrálo právě znovu ustavené a nezávislé bosenskohercegovské islámské společenství. Přestože na jeho činnost měly a mají vliv politické kruhy, tajná volba reise je světový unikát. Nikde jinde muslimové nemohou sami volit svého duchovního vůdce.