Poslední červnová neděle ve znamení náboženských poutí

Muslimští Bosňáci vykonali již 502. pochod zvaný Ajvatovica. Dvoudenní akce započala v sobotu slavnostním defilé jezdců na koních ze středobosenského města Donji Vakuf do sedm kilometrů vzdálené obce Prusac. V neděli se koňský průvod s četným doprovodem vydal z Prusce k nedaleké Ajvaz-dedově skále. Podle pověsti vzdělanec Ajvaz-dedo přišel do Bosny šířit islám za vlády osmanského sultána Mehmeda II. v 15. století. Pro Prusac neboli Akhisar v místních kopcích nalezl vhodný zdroj pitné vody, ale v cestě do města mu bránila vysoká skála. Ajvaz-dedo proto u skály vykonal čtyřicet časně ranních muslimských modliteb, než se mu zdál sen, jak se rohy srazí dva berani. Když se probudil, ve skále se objevila puklina, kterou mohl projít i člověk. Na památku tohoto bohulibého činu pak muslimové zdejšího kraje chodili vzdát čest Ajvaz-dedově památce společnou modlitbou. Postupem času se z Ajvatovice stala náboženská i národní manifestace Bosňáků v celé Bosně a Hercegovině. V letech komunistické vlády (1946-1990) byl pochod zakázán, ale v poslední době zažívá masovou obrodu. Letošního slavnostního vyvrcholení se zúčastnilo na 60 000 lidí, což z Ajvatovice činí největší muslimskou pouť v Evropě.

Padesát kilometrů severně od Prusce se uskutečnila katolická pouť v obci Podmilačje. Jejím cílem byl kostel sv. Jana Křtitele, kde věřící po společné modlitbě hledali útěchu a pomoc u jednoho z nejvýznamnějších křesťanských světců. Tradice návštěvy kostela na den sv. Jana Křtitele pochází snad z 15. století, kdy do Bosny vtrhli Osmané. Od té doby je pouť vykonávána pravidelně, až na časy, kdy byla na politickou objednávku zakázána.  Podle pověsti kostel původně stál na levém břehu řeky Vrbas, ale protože v něm Osmané chovali kozy, kostel sám přes noc přešel na méně přístupný pravý břeh. Po roce 1990 se z pouti stala významná manifestace chorvatské náboženské i národní jednoty v Bosně a Hercegovině, a to zvláště po tříleté okupaci zdejších chorvatských vesnic Armádou Republiky Srbské. Od roku 2003 na místě probíhá výstavba monumentálního kostela, který návštěvníkům nabídne větší pohodlí a důstojnější prostory k rozjímání. Odhaduje se, že Podmilačje v posledních letech navštíví vždy kolem 100 000 věřících.

Tisíce lidí se přišly rozloučit s oběťmi války

U příležitosti dvaceti let od začátku války v Bosně a Hercegovině se uskutečnila celá řada vzpomínkových akcí po celé zemi. Mezi nejsledovanější patřily bezesporu tři hromadné pohřby bosňáckých obětí konfliktu na východě republiky při hranicích se Srbskem. V letech 1992-1995 ve zdejším kraji probíhaly masové etnické čistky ze strany armády a policie Republiky Srbské, které vyústily v nucený odchod většinového bosňáckého obyvatelstva a masové vraždy několika tisíc civilistů.

Dne 12. května se odhadem 7000 Bosňáků zúčastnilo uložení ostatků 34 civilistů na hřbitově Veljaci ve městě Bratunac. Ceremonii přihlíželi četné organizace obětí války, ministr obrany Sadik Ahmetović a představitelky nevládní organizace Ženy v černém ze Srbska. Po tomto pohřbu na nedávno zřízeném hřbitově spočívá celkem 252 těl. O den dříve místní lidé organizovali symbolické kladení 603 růží do nedaleké řeky Driny, které mělo symbolizovat stejný počet bosňáckých civilních obětí války ve zdejším okrese.

Následně 26. května se ve Višegradu uskutečnil hromadný pohřeb 66 identifikovaných Bosňáků, jejichž ostatky byly exhumovány při vypouštění přehrady Perućac na řece Drině roku 2010. Na dně místního jezera byly nalezeny nekompletní ostatky 416 osob, identifikovat se přitom podařilo jen 162 z nich. Věkové rozpětí zabitých se pohybovalo od čtyř do šestaosmdesáti let a nechyběly ani ženy a děti. Pietní akce se zúčastnilo asi 5000 lidí. Téhož dne bylo organizováno házení 3000 růží z mostu Mehmeda-paši Sokoloviće, které mělo symbolizovat bosňácké oběti ve zdejším okrese, z nichž mnohé byly zavražděny na tomto mostě a následně vhozeny do řeky.

Nakonec 2. června došlo k uložení těl 32 bosňáckých obětí z východobosenského okresu Zvornik. Smutečního obřadu v obci Gornja Kalesija se zúčastnilo na 3000 lidí. Na zdejším hřbitově to byl již v pořadí čtrnáctý hromadný pohřeb, který zvýšil počet zdejších náhrobků na 685. 

Tomislav Nikolić – nový srbský prezident

Druhé kolo prezidentských voleb v Srbsku mělo překvapivé rozuzlení. Namísto favorizovaného Borise Tadiće, který tento úřad zastával od roku 2004, se ziskem bezmála 50 % vyhrál jeho dlouholetý rival Tomislav Nikolić. Předseda Srbské pokrokové strany (SNS) Nikolić usiloval o prezidentský post již popáté (2000, 2003, 2004 a 2008), z toho čtyři poslední duely podstoupil s předsedou Demokratické strany (DS) Tadićem.

Na prohře současné hlavy státu se oproti minulým volbám podepsal slabý zájem voličů, neboť k urnám jich přišlo méně než 47 %. Demokratická strana, která se více či méně drží u moci od pádu Slobodana Miloševiće v posledních letech ztratila mnoho ze svého proevropského reformního étosu a liberálních myšlenek, což jí v očích aktivních bojovníků proti minulému režimu značně poškodilo. Od DS se odvracejí mnozí intelektuálové, střední a vyšší třída a „demokraté“ stále častěji oslovují pravicověji smýšlející voliče. Vykročení doprava a vytváření kultu osobnosti se Tadićovi nakonec vymstilo, jelikož mnohým občanům, kteří Nikolićovi dříve nemohli přijít na jméno, výběr „menšího zla“ nestál ani za cestu do volebních místností.

Tomislav Nikolić (*1952) pochází ze středosrbského Kragujevce a za svůj život vystřídal několik technických profesí. Na začátku 90. let se zapojil do politiky v řadách nacionalistické Národní radikální strany. Roku 1991 tuto stranu rozštěpil a její větší část připojil k nelegálnímu militantnímu Srbskému četnickému hnutí pod vedením Vojislava Šešelje. Tímto spojením vznikla Srbská radikální strana (SRS), která při volbách o rok později získala druhý největší počet hlasů hned za Miloševićovou socialistickou stranou. SRS nato působila v opozici i pozici a Nikolić jako Šešeljova pravá ruka poslušně vykonával jeho příkazy. Nepřímo se podílel na mobilizaci srbských dobrovolníků při válkách v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině a podporoval etnické čistky ve Vojvodině a v Kosovu. Po pádu autoritativního režimu SRS působí v opozici, i když je jednoznačně nejsilnější stranou v zemi. Vojislav Šešelj se roku 2003 vzdal Mezinárodnímu soudu pro bývalou Jugoslávii v Haagu a Nikolić tak stranu de facto vedl sám. Vnitrostranické rozmíšky, které partaj rozštěpily na neústupné radikální nacionalisty (tzv. šešeljovce) a pragmatické nacionalisty (tzv. nikolićevce), v roce 2008 nakonec vyústily ve vznik Srbské pokrokové strany s Nikolićem v čele.

Nikolić má v Srbsku pověst nevzdělance, který vysokoškolský diplom získal teprve nedávno na neakreditované univerzitě. Prozápadně a liberálně orientovaní Srbové mu nemohou zapomenout radikální rétoriku a postoje z 90. let. Jeho obrat v podobě SNS, která otevřeně podporuje euroatlantické směřování země, vidí jako pragmatický krok bez upřímného základu. Nový prezident tak bude Srbsko polarizovat více než jeho předchůdce, ale Nikolićovo působení nemusí být jen negativní. Po mnoha letech dojte k obnovení plně funkčního parlamentního systému; Tadić skrze svou osobu a oddané spolupracovníky dlouho spojoval úřad prezidenta a premiéra. Teď jeho Demokratická strana sestaví pouze vládu. Nikolić chce dále rozvíjet vztahy se sousedními státy, EU a USA, o čemž svědčí i klidná reakce západních velmocí na jeho volbu. Předseda SNS, jak často v Evropě a Americe připomínají, musí ukázat, co v něm je. Ambice na to bezesporu má.

Příliš horké makedonské jaro

Makedonie a Bosna a Hercegovina mají na Balkáně pověst nefunkčních států, které může kdykoli rozložit jejich mezietnická řevnivost a nefunkční státní správa. Ačkoliv se běžně soudí, že blíže ke kolapsu má druhý zmiňovaný stát, v posledních týdnech a měsících má k destruktivnímu chaosu více nakročeno Makedonie.

Tato nevelká země o rozloze Moravy má něco málo přes dva miliony obyvatel, nelehkou minulost a mnoho traumat, se kterými si neví rady. Klíčovým problémem existence Makedonie je národnostní pestrost, jelikož zde vedle sebe žijí ideově nesouzníci Makedonci a Albánci (64 a 25 % obyvatelstva). Od vzniku republiky Makedonie v rámci Jugoslávie byl zdejší prostor budován jako národní stát slovanských Makedonců, i když zdejší menšiny tvořily vždy nejméně třetinu celkové populace. Situace se nezměnila ani po roce 1991, kdy země vyhlásila úplnou nezávislost. Dosud upozaďovaná albánská komunita pod vlivem dění v Kosovu a Albánii začala v 80. a 90. letech otevřeněji prezentovat své cíle, a to od jazykové a územní autonomie po odtržení oblastí osídlených Albánci a připojení ke Kosovu či Albánii.

Nastaveným zrcadlem makedonsko-albánských vztahů je půlmilionová Skopje, kde procentuální podíl mezi národy odráží více méně celorepublikový stav. Za poslední půlstoletí se v Makedonii významně projevila etnická homogenizace na úrovni okresů. Jejím výsledkem je dnes téměř dominantní albánské osídlení v okresech severně, severozápadně a jihozápadně od hlavního města a makedonské na zbytkovém území. V samotné Skopji došlo k nárůstu makedonského živlu spolu s posunutím městských hranic po zemětřesení roku 1963. Původní, etnicky nemakedonské obyvatelstvo v historických částech města bylo zahnáno do zčásti vynucených, zčásti dobrovolných ghett. Již na první pohled je zřejmé rozdělení Skopje na severní muslimskou a jižní křesťanskou část.

S ohledem na dramatický vývoj v sousedním Kosovu se nespokojení Albánci na severu Makedonie v lednu 2001 chopili zbraní a začali, jak často sami zdůrazňovali, boj za větší autonomii a rovnoprávnost albánského národa v této republice. Jejich organizace se podle kosovského vzoru z 90. let pojmenovala Národní osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare Kombëtare) zvaná též UÇK/ONA. Do čela hnutí odporu se dostal makedonský rodák Ali Ahmeti (*1959), vystudovaný filozof v kosovské Prištině a dlouholetý zastánce albánského autonomismu a později separatismu v Jugoslávii, který v letech 1986-2001 pobýval jako politický azylant ve Švýcarsku. Odhaduje se, že během vojenského odporu se k povstalcům přidalo 5-7000 osob, mezi nimi četní veteráni z kosovské války. Na makedonské straně působily vojenské a policejní síly zhruba v počtu 15 000 mužů. Oběti na makedonské straně dosáhly zhruba 70-80, na albánské 90-800, a to v závislosti na zdrojích informací.

Výsledkem několikaměsíčních potyček na severu a severozápadě Makedonie byla mírová dohoda z Ohridu, která 13. srpna smluvně zastavila rozdmýchávající se občankou válku. Ohridská smlouva mezi makedonskými představiteli, vůdci dvou albánských politických stran, Demokratické strany Albánců (PDS/DPA) a Strany za demokratickou prosperitu (PDP), a zprostředkovateli EU a USA vyústila v dalekosáhlé legislativní změny ve prospěch místních Albánců. Ve všech okresech, kde se k nějaké národnosti přihlásí více než 20 % obyvatel, bude jazyk této menšiny hned po makedonštině druhou úřední řečí. Kompromis to byl jistě potřebný a všeobecně přijatelný, ale makedonská strana jej chápala jako jeden z mála možných, zato Albánci za jednu položku v řadě oprávněných požadavků.

Výsledkem smírného jednání byla i amnestie pro všechny povstalce a jejich odzbrojení zástupci NATO. Ali Ahmeti v polovině následujícího roku zažil vlastní politickou platformu pod názvem Demokratická unie pro integraci BDI/DUI. V následujících volbách v září 2002, prvních od vypuknutí nepokojů, BDI získala 11,9 % hlasů a vůdčí pozici mezi albánskými stranami v Makedonii. Nacionalistická PDS získala 5,2 % a umírněná PDP jen 2,3 %. Následně mezi lety 2002 a 2006 v Makedonii působila harmonická koaliční vláda sociální demokracie, liberálů a BDI, ale roku 2006 ji vystřídali pravicoví nacionalisté z VMRO-DPMNE. Ti pod vedením Nikoly Gruevského svými neuváženými kroky postupně destabilizovali relativně klidnou politickou scénu (poprvé se jim to podařilo během jejich vlády v letech 1998-2002, kdy proběhlo i zmiňované albánské povstání), což se nakonec projevilo i v konání dvou předčasných voleb (2008 a 2011) a bezmyšlenkovitým hledáním vládních partnerů mezi PDS i BDI. Mocenská řevnivost se tak dnes projevuje jak v nestabilní vládě VMRO-DPMNE a BDI, tak mezi albánskými představiteli. Při volebních kláních v oblastech s albánskou většinou není výjimkou falšování voleb ani fyzické násilí.

Ohridská dohoda tak sice ukončila ozbrojený konflikt mezi menšinovými Albánci a většinovými Makedonci, ale nenastavila pravidla jejich vzájemného soužití a rovněž nepomohla k obnově důvěry mezi dvěma hlavními národy v zemi. Jak představitelé Makedonců, tak Albánců tu a tam podněcují mezietnickou nevraživost, která se přenáší i na dění v ulicích. Zvnějšku nemožná koalice populistických stran VMRO-DPMNE a BDI je harmonickou symbiózou vzájemně nepřátelských myšlenkových proudů, které na sebe vzájemně útočí, aby vymezily svého nepřítele a zároveň získaly podporu cílového elektorátu. A nemálo voličů jim dává za pravdu.

VMRO-DPMNE se snaží dostát své velkomakedonské politice zveličování národních dějin a vyzdvihování kultu starověké Makedonie přejmenováváním budov po celé zemi (Skopské letiště Alexandra Velikého, Aréna Filipa II. Makedonského aj.) a stavěním pseudoantických staveb (socha Alexandra Velikého ve Skopji, vítězný oblouk aj.). V době hospodářské krize tak zbytečně utrácí desítky milionů eur za projekty ryze propagandistického účelu. Z deklarované prozápadní politiky zbyly jen sliby a ignorace ze strany Evropské unie. BDI na druhou stranu atakuje všechny snahy stavět kostely a jiné církevní stavby na řadě míst ve Skopji, které považuje za součást i svých národních dějin.

V této zjitřené atmosféře se pak jeví úkladná vražda pěti rybařících Makedonců 12. dubna u Smiljkovského jezera jako rozbuška nedozírných následků. Spekulace o národnostně motivovaném zločinu ukončila o tři týdny později razie 800 policistů v převážně albánských vesnicích v blízkosti Skopje. Výsledkem největším manévrů bezpečnostních složek za poslední léta bylo zabavení množství zbraní, propagačních materiálů UÇK a dvacet zatčených osob albánského původu, které byly následně označeny za islámské teroristy. Z hrůzného masakru bylo nakonec obviněno pět mužů, z nichž dva toho času na útěku v sousedním Kosovu. Reakce albánského obyvatelstva na sebe nenechala dlouho čekat; 4. a 11. května se shromáždilo několik tisíc lidí v centru Skopje a demonstrovalo proti spojení Albánců s terorismem.

Situace ve Skopji, ale i celé Makedonii je napjatá. V nejbližších dnech se uskuteční další masová shromáždění. Stále častěji jsou veřejně páleny vlajky, tu makedonská, tu albánská. Napětí na stadionech a v ulicích roste, ale vládnoucí koalice svůj podíl na rozdmýchávání násilí popírá. Jestliže představitelé Makedonců a Albánců v tuto chvíli nezasáhnou a rázně neukončí provokace z obou stran, Makedonie je odsouzena k hluboké vnitřní krizi, která může brzy přerůst v regulérní občanskou válku. Do případného konfliktu se jistojistě nepřímo zapojí i sousední země, v prvé řadě Kosovo a Albánie. VMRO-DPMNE a BDI hrají nebezpečnou a bezohlednou hru, kterou není schopna zastavit ani parlamentní opozice, ani potlačená občanská společnost. Evropská unie prozatím mlčí.

Volby v Srbsku: bída a zklamání

Parlamentní, oblastní, obecní a prezidentské volby v Srbsku nemají konkrétního politického vítěze. Jasným poraženým jsou v tuto chvíli pouze voliči, jejichž hlas nepřinesl do místní politiky žádné nové ideje ani naději na lepší život v zemi zmítané propadem životní úrovně, vysokou nezaměstnaností a neblahým demografickým vývojem. Volební účast dosáhla necelých 60 % a možnost hlasovat získali i občané Srbska na severu nezávislého Kosova.

Parlamentní volby
Průbežné výsledky do 250členného srbského parlamentu ukazují mírný náskok koalice pod vedením „pragmatických“ nacionalistů ze Srbské pokrokové strany (SNP) s 24 % a 73 mandáty. Dosud vládnoucí blok „proevropské“ Demokratické strany (DS) získal 22% podporu a 67 poslaneckých křesel. Velkým překvapením voleb je zisk 14,5 % neboli 44 mandátů pro populistickou koalici kolem postmiloševićovské Socialistické strany Srbska (SPS). Kdysi umírněně nacionalistická a dnes výrazně protievropská Demokratická strana Srbska zažila další odliv voličstva a obdržela jen 7 % hlasů a 21 poslaneckých míst. Liberálně demokratická strana (LDP) získala 6,5 % a 20 křesel a Sjednocené regiony Srbska (URS) o procento méně a 16 mandátů. Těsně pod pětiprocentním kvórem pro vstup do parlamentu zůstali ultranacionalisté ze Srbské radikální strany a nového uskupení Dveri. Z menšinových stran hranici 0,4 % pro zástupce minorit překročily Svaz vojvodinských Maďarů, dvě bosňácké koalice a jedna vlašská strana. Menšiny tak získají celkem 9 křesel.

S ohledem na minulé volby v roce 2008, kdy proti sobě stanuly dva silné bloky – „proevropský“ kolem DS Borise Tadiće a „nacionalistický“ kolem SRS haagského vězně Vojislava Šešelje – je nynější situace mnohem nepřehlednější a spektrum povolebních koalic mnohem barevnější. Blok DS, který posledně získal 38 % hlasů a 102 křesel, není kvůli odchodu spojenců z řad LDS, URS a SPO silný jako dříve, ale ve výsledku ztratil pouhá 4 % voličů, což není pro vládu v době hospodářské krize zas až tak velký pokles. Na druhé straně se SRS krátce po volbách rozpadla na pragmatické „pokrokáře“ Tomislava Nikoliće a nesmiřitelné „radikály“ Dragana Todoroviće, což nakonec tvrdé jádro „radikálu“ v současných volbách odvedlo mimo parlamentní půdu. V řadách SNS zůstaly sice staré tváře, ale jejich přístup k řešení mnoha palčivých problému dnešního Srbska je střízlivější než v minulosti.

Pokud tyto volby přinesly nějakou změnu, pak je jí Socialistická strana Srbska, které nesmlouvaná rétorika kolem Kosova, bezpečnostní a zahraniční politiky vynesla pozici třetí nejsilnější strany v zemi a dvojnásobný volební zisk oproti roku 2008. Byť se nynější volební kampaň nesla převážně na ekonomických tématech, její předseda Ivica Dačić dokázal z kosovského traumatu a špatné hospodářské situace vykřesat cenné politické body a po vyhlášení prvních předběžných výsledků se pasoval za premiéra republiky. Bez podpory socialistů nová vláda skutečně nemá šanci vzniknout. Mnozí Srbové vnímají velkolepý návrat socialistů na politickou scénu jako znesvěcení ideálů revoluce z 5. října 2000, kdy došlo ke svržení režimu Slobodana Miloševiće a jeho SPS. Dnešní vicepremiér a ministr vnitra Ivica Dačić a předsedkyně parlamentu Slavica Dejanovićová-Djukićová tehdy vynikali jako socialističtí poslanci. I navzdory ztrátě iluzí je zatím nejpravděpodobnější pokračování proevropské a deklarativně levicové koalice Demokratické strany a socialistů za podpory liberálů nebo sjednocených regionů.

Prezidentské volby
Prví kolo prezidentských voleb nepřineslo nadpoloviční většinu hlasů ani jednomu z favoritů, předsedovi Demokratické strany Borisu Tadićovi ani lídru Srbské pokrokové stranu Tomislavu Nikolićovi. Do druhého kola, jež se uskuteční 20. května, oba kandidáti postupují s 25procentní podporou. Větší šance má přesto Boris Tadić, kterého bezpochyby budou volit menšiny, liberálové a proevropsky orientovaní příznivci menších stran. Klíčový bude postoj voličů Socialistické strany Srbska, jejíž vedení o podpoře jednoho z kandidátů rozhodne na základě povolebních vyjednávání. Tomislav Nikolić je pro mnohé Srby a menšiny stále nedůvěryhodná osoba, která donedávna pevně stála na straně šovinisty Vojislava Šešelje a hlásala nepřátelské postoje jak vůči Evropě a USA, tak sousedním zemím.

Oblastní a obecní volby
Na lokální úrovni se ukázal dlouhodobý trend rozdělení Srbska podle stranického a regionálního klíče. Čím severněji se daný okres či oblast nachází, tím větší je pravděpodobnost vítězství Demokratické strany nebo jiných proevropských subjektů. Z tohoto důvodu je samozřejmé vítězství Demokratické strany do městských zastupitelstev v Novém Sadu a Bělehradě a v oblastním parlamentu Vojvodiny, v Kragujevci vyhrála místní koalice Sjednocených regionů Srbska a v Kraljevu a Niši Srbská pokroková strana. Podobný trend je možné očekávat i na úrovni okresů, přičemž je nutné počítat s fenoménem lokálních a menšinových stran (Svaz vojvodinských Maďarů na severu Vojvodiny, bosňácké strany v jihovýchodním Srbsku, Jednotné Srbsko kolem města Jagodina, Demokratická strana Srbska v Kosovu atd.).

Volby v Kosovu
S rozhodnutím pořádat volby i v Kosovu srbská vláda dlouho otálela. Vedl ji k tomu kategorický odpor Prištiny i části vládnoucí elity, která považuje problematiku odtrženecké provincie za definitivně vyřešenou. Nakonec se Bělehradu podařilo dojít ke smírnému řešení se zdejší evropskou misí EULEX, že volby pro státní příslušníky Srbska v Kosovu zaštítí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Příslušná dohoda se však týkala pouze prezidentských a parlamentárních voleb, nikoli už voleb místních. Severokosovské okresy, kde žije převážně srbské obyvatelstvo a nad kterými Priština nemá kontrolu, nicméně uskutečnily i místní volby. Jejich výsledky však oficiální místa v Srbsku nebudou moci přijmout.

Národní stát a Balkán

Chceme-li se zabývat pojmy národ a stát, musíme nejdříve podrobně vysvětlit, co tím míníme. Jestliže hovoříme o pojmu národ, pak nám postačí konstatování, že v moderní době je tím označována skupina obyvatel, která sdílí vědomí vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a zpravidla mívá jeden převládající jazyk, náboženství a území, jež považuje za svou vlast. Pokud se týče státu, v moderním čase tím označujeme území s jasně definovanými hranicemi, jež má funkční správní a bezpečnostní aparát a většinu obyvatelstva, které jej uznává a neváhá pro něj obětovat své osobní zájmy.

V Evropském kontextu jsou pojmy národ a stát neodmyslitelně spjaté s Francouzskou revolucí, která podnítila národotvorný/státotvorný proces po celém kontinentu. Jsou tu však jisté rozdíly. Jestliže na Západě (Francie, Spojené království, Španělsko aj.) měl přednost vznik státu a v něm státního národa, tak ve Středu a na Východě převládl proces národní a po něm až následoval státotvorný (Itálie, Německo aj.). Zjednodušeně se dá říci, že v prvém případě není možné rozlišit státní příslušnost od národnosti, kdežto v druhém je to samozřejmé. Státní útvary Západu se staletou kontinuitou a víceméně pevnými hranicemi v moderní době jen reformovaly své zřízení a uspořádání směrem k budování jediného státního národa na úkor regionálních/etnických identit, kdežto etnická/jazyková společenství proměnlivého Středu a Východu měla jisté povědomí o své blízkosti, ale kvůli bouřlivé historii byla rozdrobená na velké množství správních celků nebo naopak spojená do multietnických říší. Ani jedna z těchto variant však není optimální a z dlouhodobého hlediska vede k systémovým potížím, které způsobují rozklad či rozpad státních útvarů.



Nyní se zaměříme na prostor Balkánského poloostrova. Jihovýchodní Evropa si prošla vývojem úpadku mnohonárodnostních říší (osmanské a rakouské), na jejichž troskách vznikly národní či kvazinárodní státy. Tento proces však trval delší čas a nevyhnul se těžkostem a konfliktům na území, které se nárokovalo vícero národů. Často se opakující střety vyústily buď v masové přesuny obyvatelstva za sporného území (např. odchod muslimů za balkánských válek 1912-1913, turecko-řecká výměna obyvatel 1922-1923, vyhánění Srbů z Chorvatského nezávislého státu 1941-1944, vystěhování Němců z celého Balkánu 1944-1945 aj.) nebo v násilné přivtělení území s menšinovou populací k expanzivnímu národnímu státu (Bosňáci/Muslimové a Albánci v Jugoslávii/Srbsku, Turci v Bulharsku, Maďaři v Srbsku a Rumunsku aj.). Druhý případ, zvláště když se nepodařilo menšinové národy trvale žijící v novém národním státě dostatečně integrovat nebo asimilovat, přinesl neřešitelný problém, často ústící v neuznání státní moci na části území nebo hůře iredentou. Tento stav je přitom patrný dodnes například v Sanžaku nebo Kosovu.

Rozpad východního bloku a Jugoslávie opětovně aktualizoval problematiku národního státu, jeho definice a praktické realizace. Mnohé země znovukonstituovaly své národní atributy (Srbsko, Černá Hora, Albánie, Bulharsko a Rumunsko) a jiné zase poprvé hledaly a stále hledají své místo v rodině evropských států (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nedávno také Kosovo).

Častokrát se v posledních desetiletích ze strany západoevropských politiků objevovaly výtky na adresu nemožnosti najít kompromis v národnostních otázkách na Balkáně, a přitom se zapomínalo na narůstající etnické třenice uvnitř těchto vyspělých států (Katalánsko, Skotsko, Vlámsko). Princip občanského státu, kde jsou si všichni občané rovni na základě státní příslušnosti a zároveň mají garantována a realizována všechna menšinová práva je ideál, který není zcela samozřejmý ani na Západě. Jihovýchodní Evropa se k této představě deklarativně hlásí, ale v postkonfliktní době, kdy se hranice mezi národy a státy stále tvoří, není možné očekávat střízlivý pohled na řešení dané problematiky. Evropská unie v této věci může pomoci a dokonce pomáhá, ale v žádném případě nedokáže ovlivnit klima nepřející menšinám. Každý jednotlivý stát musí do oboustranně vyhovujícího stavu dospět sám, aniž to majorita nebo minorita bude považovat za svou prohru. Etnické přesuny a čistky i v té nejbrutálnější podobě k tomuto procesu neodmyslitelně patří, i když v 21. století nejsou morálně přípustné. Dokonce ani rozpad státu nemůže být tabuizován. Vše záleží na dohodě politických elit a ochotě obyvatelstva na tuto dohodu přistoupit. Jak nás dějiny učí, hranice nejsou neměnné. Je-li však snahou balkánských politiků vytvářet dobré sousedské vztahy, touha po budování musí být větší než touha po ničení. Zatím se tak neděje z jejich hlubokého přesvědčení, ale pod tlakem zvenčí. Největší kus práce k etnické harmonii mají před sebou představitelé Bosna a Hercegovina a Makedonie.

Bosňáci se loučí se svými blízkými

Stovky pozůstalých a známých z celé východní Bosny se dnes sešly na hromadném pohřbu 26 identifikovaných bosňáckých obětí války ve městě Vlasenica. Mezi zesnulými byly i čtyři děti a několik žen, z nich nejstarší měla 74 let. Zádušní mši vedl nejvyšší islámský duchovní v Bosně a Hercegovině resu-l-ulema Mustafa ef. Cerić. Ceremonie se zúčastnil i Bakir Izetbegović, bosňácký člen Předsednictva Bosny a Hercegoviny a vysoký činitel Strany demokratické akce.

Hřbitov Rakita na okraji Vlasenice vznikl roku 2007 jako pietní místo zdejších Bosňáků, kteří před válkou tvořili polovinu obyvatelstva, ale dnes jich tu žije jen několik set. Etnickému čištění a vyvražďování ze strany bosenskosrbské armády a policie padlo za oběť přes 2700 Vlaseničanů, z toho 265 dětí. Na Rakitě je pohřbeno 284 kompletních či nekompletních těl z řady masových hrobů. O krutosti války v tomto regionu svědčí i fakt, že ostatky 1300 obyvatel nebyly dosud nalezeny. Napětí mezi zdejšími národy přetrvává dodnes, o čemž svědčí i kamenování kolony autmobilů s ostatky místními Srby.