Chceme-li se zabývat pojmy národ a stát, musíme nejdříve podrobně vysvětlit, co tím míníme. Jestliže hovoříme o pojmu národ, pak nám postačí konstatování, že v moderní době je tím označována skupina obyvatel, která sdílí vědomí vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a zpravidla mívá jeden převládající jazyk, náboženství a území, jež považuje za svou vlast. Pokud se týče státu, v moderním čase tím označujeme území s jasně definovanými hranicemi, jež má funkční správní a bezpečnostní aparát a většinu obyvatelstva, které jej uznává a neváhá pro něj obětovat své osobní zájmy.
V Evropském kontextu jsou pojmy národ a stát neodmyslitelně spjaté s Francouzskou revolucí, která podnítila národotvorný/státotvorný proces po celém kontinentu. Jsou tu však jisté rozdíly. Jestliže na Západě (Francie, Spojené království, Španělsko aj.) měl přednost vznik státu a v něm státního národa, tak ve Středu a na Východě převládl proces národní a po něm až následoval státotvorný (Itálie, Německo aj.). Zjednodušeně se dá říci, že v prvém případě není možné rozlišit státní příslušnost od národnosti, kdežto v druhém je to samozřejmé. Státní útvary Západu se staletou kontinuitou a víceméně pevnými hranicemi v moderní době jen reformovaly své zřízení a uspořádání směrem k budování jediného státního národa na úkor regionálních/etnických identit, kdežto etnická/jazyková společenství proměnlivého Středu a Východu měla jisté povědomí o své blízkosti, ale kvůli bouřlivé historii byla rozdrobená na velké množství správních celků nebo naopak spojená do multietnických říší. Ani jedna z těchto variant však není optimální a z dlouhodobého hlediska vede k systémovým potížím, které způsobují rozklad či rozpad státních útvarů.
Nyní se zaměříme na prostor Balkánského poloostrova. Jihovýchodní Evropa si prošla vývojem úpadku mnohonárodnostních říší (osmanské a rakouské), na jejichž troskách vznikly národní či kvazinárodní státy. Tento proces však trval delší čas a nevyhnul se těžkostem a konfliktům na území, které se nárokovalo vícero národů. Často se opakující střety vyústily buď v masové přesuny obyvatelstva za sporného území (např. odchod muslimů za balkánských válek 1912-1913, turecko-řecká výměna obyvatel 1922-1923, vyhánění Srbů z Chorvatského nezávislého státu 1941-1944, vystěhování Němců z celého Balkánu 1944-1945 aj.) nebo v násilné přivtělení území s menšinovou populací k expanzivnímu národnímu státu (Bosňáci/Muslimové a Albánci v Jugoslávii/Srbsku, Turci v Bulharsku, Maďaři v Srbsku a Rumunsku aj.). Druhý případ, zvláště když se nepodařilo menšinové národy trvale žijící v novém národním státě dostatečně integrovat nebo asimilovat, přinesl neřešitelný problém, často ústící v neuznání státní moci na části území nebo hůře iredentou. Tento stav je přitom patrný dodnes například v Sanžaku nebo Kosovu.
Rozpad východního bloku a Jugoslávie opětovně aktualizoval problematiku národního státu, jeho definice a praktické realizace. Mnohé země znovukonstituovaly své národní atributy (Srbsko, Černá Hora, Albánie, Bulharsko a Rumunsko) a jiné zase poprvé hledaly a stále hledají své místo v rodině evropských států (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nedávno také Kosovo).
Častokrát se v posledních desetiletích ze strany západoevropských politiků objevovaly výtky na adresu nemožnosti najít kompromis v národnostních otázkách na Balkáně, a přitom se zapomínalo na narůstající etnické třenice uvnitř těchto vyspělých států (Katalánsko, Skotsko, Vlámsko). Princip občanského státu, kde jsou si všichni občané rovni na základě státní příslušnosti a zároveň mají garantována a realizována všechna menšinová práva je ideál, který není zcela samozřejmý ani na Západě. Jihovýchodní Evropa se k této představě deklarativně hlásí, ale v postkonfliktní době, kdy se hranice mezi národy a státy stále tvoří, není možné očekávat střízlivý pohled na řešení dané problematiky. Evropská unie v této věci může pomoci a dokonce pomáhá, ale v žádném případě nedokáže ovlivnit klima nepřející menšinám. Každý jednotlivý stát musí do oboustranně vyhovujícího stavu dospět sám, aniž to majorita nebo minorita bude považovat za svou prohru. Etnické přesuny a čistky i v té nejbrutálnější podobě k tomuto procesu neodmyslitelně patří, i když v 21. století nejsou morálně přípustné. Dokonce ani rozpad státu nemůže být tabuizován. Vše záleží na dohodě politických elit a ochotě obyvatelstva na tuto dohodu přistoupit. Jak nás dějiny učí, hranice nejsou neměnné. Je-li však snahou balkánských politiků vytvářet dobré sousedské vztahy, touha po budování musí být větší než touha po ničení. Zatím se tak neděje z jejich hlubokého přesvědčení, ale pod tlakem zvenčí. Největší kus práce k etnické harmonii mají před sebou představitelé Bosna a Hercegovina a Makedonie.
V Evropském kontextu jsou pojmy národ a stát neodmyslitelně spjaté s Francouzskou revolucí, která podnítila národotvorný/státotvorný proces po celém kontinentu. Jsou tu však jisté rozdíly. Jestliže na Západě (Francie, Spojené království, Španělsko aj.) měl přednost vznik státu a v něm státního národa, tak ve Středu a na Východě převládl proces národní a po něm až následoval státotvorný (Itálie, Německo aj.). Zjednodušeně se dá říci, že v prvém případě není možné rozlišit státní příslušnost od národnosti, kdežto v druhém je to samozřejmé. Státní útvary Západu se staletou kontinuitou a víceméně pevnými hranicemi v moderní době jen reformovaly své zřízení a uspořádání směrem k budování jediného státního národa na úkor regionálních/etnických identit, kdežto etnická/jazyková společenství proměnlivého Středu a Východu měla jisté povědomí o své blízkosti, ale kvůli bouřlivé historii byla rozdrobená na velké množství správních celků nebo naopak spojená do multietnických říší. Ani jedna z těchto variant však není optimální a z dlouhodobého hlediska vede k systémovým potížím, které způsobují rozklad či rozpad státních útvarů.
Nyní se zaměříme na prostor Balkánského poloostrova. Jihovýchodní Evropa si prošla vývojem úpadku mnohonárodnostních říší (osmanské a rakouské), na jejichž troskách vznikly národní či kvazinárodní státy. Tento proces však trval delší čas a nevyhnul se těžkostem a konfliktům na území, které se nárokovalo vícero národů. Často se opakující střety vyústily buď v masové přesuny obyvatelstva za sporného území (např. odchod muslimů za balkánských válek 1912-1913, turecko-řecká výměna obyvatel 1922-1923, vyhánění Srbů z Chorvatského nezávislého státu 1941-1944, vystěhování Němců z celého Balkánu 1944-1945 aj.) nebo v násilné přivtělení území s menšinovou populací k expanzivnímu národnímu státu (Bosňáci/Muslimové a Albánci v Jugoslávii/Srbsku, Turci v Bulharsku, Maďaři v Srbsku a Rumunsku aj.). Druhý případ, zvláště když se nepodařilo menšinové národy trvale žijící v novém národním státě dostatečně integrovat nebo asimilovat, přinesl neřešitelný problém, často ústící v neuznání státní moci na části území nebo hůře iredentou. Tento stav je přitom patrný dodnes například v Sanžaku nebo Kosovu.
Rozpad východního bloku a Jugoslávie opětovně aktualizoval problematiku národního státu, jeho definice a praktické realizace. Mnohé země znovukonstituovaly své národní atributy (Srbsko, Černá Hora, Albánie, Bulharsko a Rumunsko) a jiné zase poprvé hledaly a stále hledají své místo v rodině evropských států (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nedávno také Kosovo).
Častokrát se v posledních desetiletích ze strany západoevropských politiků objevovaly výtky na adresu nemožnosti najít kompromis v národnostních otázkách na Balkáně, a přitom se zapomínalo na narůstající etnické třenice uvnitř těchto vyspělých států (Katalánsko, Skotsko, Vlámsko). Princip občanského státu, kde jsou si všichni občané rovni na základě státní příslušnosti a zároveň mají garantována a realizována všechna menšinová práva je ideál, který není zcela samozřejmý ani na Západě. Jihovýchodní Evropa se k této představě deklarativně hlásí, ale v postkonfliktní době, kdy se hranice mezi národy a státy stále tvoří, není možné očekávat střízlivý pohled na řešení dané problematiky. Evropská unie v této věci může pomoci a dokonce pomáhá, ale v žádném případě nedokáže ovlivnit klima nepřející menšinám. Každý jednotlivý stát musí do oboustranně vyhovujícího stavu dospět sám, aniž to majorita nebo minorita bude považovat za svou prohru. Etnické přesuny a čistky i v té nejbrutálnější podobě k tomuto procesu neodmyslitelně patří, i když v 21. století nejsou morálně přípustné. Dokonce ani rozpad státu nemůže být tabuizován. Vše záleží na dohodě politických elit a ochotě obyvatelstva na tuto dohodu přistoupit. Jak nás dějiny učí, hranice nejsou neměnné. Je-li však snahou balkánských politiků vytvářet dobré sousedské vztahy, touha po budování musí být větší než touha po ničení. Zatím se tak neděje z jejich hlubokého přesvědčení, ale pod tlakem zvenčí. Největší kus práce k etnické harmonii mají před sebou představitelé Bosna a Hercegovina a Makedonie.
