Angelina Joliová: V zemi krve a medu

Debutový film americké herečky Angeliny Joliové V zemi krve a medu o válce v Bosně a Heregovině vyvolal nebývalou vlnu emocí na obou krajních protipólech. Zprvu nevinně vyhlížející zájem o ženské oběti válek na prostoru bývalé Jugoslávie se na filmovém plátně i mimo něj proměnil v politikum, k němuž se vyjadřovali lidé od nejnižších sociálních vrstev až po mocenské špičky jednotlivých zemí.

Angelina Joliová se začala intenzivněji angažovat v humanitárních projektech po natočení filmu Lara Croft: Tomb Raider v roce 2001. Tehdy vstoupila do kontaktu s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v následujících letech jako velvyslankyně dobré vůle navštívila řadu zemí světa, které sužovaly problémy válečných utečenců, mimo jiné Sierru Leone, Tanzanii, Súdán, Čad, Irák, Afghánistán, Libyi a konečně i Bosnu a Hercegovinu. Posledně jmenovaná destinace Joliovou zaujala především otázkou masově znásilňovaných žen během války v 90. letech. Její starost o týrané ženy vyústila nakonec v záměr natočit o této problematice celovečerní hraný film.

Hollywoodská herečka si pro svůj první filmařský počin vybrala kulisy Sarajeva, ale její úmysly záhy překazilo federální ministerstvo kultury, když po tlaku řady občanských sdružení natáčení zakázalo. Na veřejnost totiž pronikla informace, že se jedná o milostný příběh mezi srbským vojákem a bosňáckou zajatkyní, což mnohé bosňácké neziskové organizace odmítly jako neetické a znevažující oběti války. Joliová se se štábem přesunula do Maďarska, ale špatná pověst dosud neexistující snímek provázela i nadále. Účast na projektu odmítli i producenti ze Srbska, když film označili za srbofóbní agitku. Spíše stranou zůstal fakt, že do filmu byli obsazeni herci z celého postjugoslávského prostoru, mezi nimi vynikající herci Rade Šerbedžija (chorvatský Srb žijící střídavě v Hollywoodu, Londýně, Záhřebu a Rijece), Branko Đurić (bosenskohercegovský Srb žijící ve Slovinsku) a Nikola Ðuričko (Srb z Bělehradu) a vycházející hvězdy Zana Marjanovićová (Sarajevanka ze smíšeného manželství) a Goran Kostić (bosenskohercegovský Srb žijící v Londýně). Neobvyklé bylo také rozhodnutí natočit dvě jazykové verze, anglickou a srbochorvatskou.

Nová vlna spekulací ohledně filmu se objevila krátce před oficiálním uvedením do distribuce. Předpremiéra 5. prosince v New Yorku a následné týdenní promítání na začátku nového roku v Sarajevu ukázaly, jak vyhrocené reakce film vyvolává. Zatímco mezi Bosňáky a příznivci tradičního pohledu na bosenský konflikt byl snímek přijat kladně, srbské prostředí v Bosně a Hercegovině a Srbsku jej přijalo značně negativně. V Srbsku mediální lynč na americkou herečku dosáhl takových rozměrů, že v novinách byly šířeny lživé informace o jejím antisrbském cítění. Srbové podílející se na filmu byli označení za zrádce a museli čelit mediálním výpadům. K vrcholu nacionálního zápalu patřily arogantní otázky srbských novinářů, kteří se Joliové na tiskových konferencích ptali, kdy začne točit filmy o srbském utrpení. Zcela stranou zůstala skutečnost, že film kromě úzké skupiny lidí nikdo v zemích bývalé Jugoslávie na vlastní oči neviděl. Znovu se opakovala vypjatá situace jako u srbských filmů Lepa sela lepo gore (1996) a Montevideo, Bog te video (2010) a bosenskohercegovského snímku Grbavica (2006).

Mediální humbuk vyvrcholil na oficiální sarajevské premiéře 14. února. Veřejnému promítání v sálu kulturně sportovní arény Zetra přihlíželo 5000 diváků. Očividně dojatá Angelina Joliová si od publika vysloužila dlouhotrvající potlesk a vřelé ovace. Projekce se zúčastnila celá místní politická a kulturní honorace, mezi nimi i ti, kteří proti filmu dříve ze všech sil brojili. Jako šok působila přítomnost nejvyššího muslimského duchovního v zemi Mustafy ef. Ceriće, který snímek ohodnotil slovy, že je to nejlepší, co se v Bosně a Hercegovině od Daytonské mírové dohody stalo. Záměrně však opomenul, že donedávna byl jeho nezarytějším odpůrcem. Angelina Joliová se ze dne na den stala všemi Bosňáky opěvanou hvězdou.

Uvedení filmu do kin mělo stejně vznosnou podobu i v Záhřebu. Srbská premiéra naopak připomínala mediální tmu. Jak novináři výsměšně poznamenali, slavnostní projekce se zúčastnilo jen 12 platících návštěvníku, někteří však kinosál opustili předčasně. Málokdo ale později připomněl, že snímek byl v daném období co do počtu diváků třetím nejnavštěvovanějším. V Republice Srbské na veřejné promítání vůbec nedošlo. Místní distributor nejprve filmová práva koupil, ale poté se rozhodl, že údajně kvůli slabému zájmu film neuvede.

Nyní je potřeba dát prostor samotnému hodnocení filmu. Více než dvouhodinové drama je plné brutálního násilí a vypjatých emocí, vražd, znásilnění a mučení, které diváka nenechají chladným. Napohled schematický příběh nemožné lásky mezi Srbem a Bosňačkou prochází dynamickým, byť plochým a předvídatelným vývojem a končí poznáním, že ve válce kromě múz mlčí i romantické city. Středobodem filmu tak není láska, ale její nedostatek, hrdiny nejsou hlavní postavy, nýbrž všechny ženy, které válka ještě více než kdy dříve staví do role objektu dějin řízených muži. Ženy v podání Angeliny Jolie jsou slabé, křehké, trpící, ale přece jen odhodlané k životu, ve kterém jim poskytne ochranu silný protějšek. Kdo je tím ochráncem, není však zcela jasné. V tomto momentu je tak snímek více politickým apelem než uměleckým záměrem. Snaze podnítit soucit s trpícími padly za oběť i všechny filmové charaktery, jelikož ani jeden z hlavních protagonistů, dokonce ani Danijel a Ajla, není hlouběji prokreslený.

Zjevný schematismus je patrný i na chápání válečných stran. Srbové jsou zde ti, kteří páchají zločiny, ale zlo samo o sobě činí všichni. Režisérka dává prostor vysvětlit své počínání oběma stranám, morální vina však má pouze jednoho, srbského nositele. Joliová se dopustila i řady technických přehmatů, které u diváka znalého prostředí vyvolávaji rozpaky. Filmové Sarajevo je skutečnému Sarajevu na hony vzdálené, některé bojové scény působí samoúčelně a bez jasné vazby na tok děje. Nepříliš vhodné je i celkové rozložení filmu na celou dobu války. Jako vyložený kýč působí závěrečná scéna, kdy se Danijel předává do rukou mezinárodních sil OSN jako válečný zločinec.

(Čeští divaci V zemi krve a medu poprvé uvidí na filmovém festivalu Febiofest)

Zabranjeno pušenje v Praze

Dne 2. března se v Praze uskutečnil koncert slavné bosenskohercegovské kapely Zabranjeno pušenje. Skupina vznikla roku 1980 v Sarajevu a brzy se stala předvojem hudebního žánru nového primitivismu. Členové kapely se objevili v tehdy populárním satirickém pořadu TV Sarajevo Top lista nadrealista, ale jejich slibnou televizní a hudební kariéru přerušila válka. Zabranjeno pušenje se v pozměněné sestavě znovu objevilo na scéně v druhé polovině 90. let a jeho úspěch na prostoru bývalé Jugoslávie nikterak nepolevuje. V roce 2006 hudebníci nahráli soundtrack k domácímu filmu Nafaka (Osud) a jeho úvodní píseň Kad procvatu behari patří k tomu nejlepšímu v jejich repertoáru.

Srbsko je kandidát na členství v EU

Srbsko po dlouhých vyjednáváních získalo status kandidáta na členství v Evropské unii. Hlasování se nejdříve zadrhlo 28. února na odporu Rumunska, které žádalo větší práva pro vlašskou menšinu v Srbsku, ale po dalším vyjednávání byl nalezen kompromis. Bělehrad podle evropských představitelů splnil všechny podmínky, které bránily jeho hlubší eurointegraci. V posledních letech se zlepšila spolupráce s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dopadeni byli i poslední hledaní váleční zločinci Ratko Mladić a Goran Hadžić, a také vztahy s Kosovem se normalizovaly. V Srbsku vládnoucí Demokratická strana a její koaliční partneři přijali status kandidáta jako přelomovou zprávu, která zemi nasměruje k ekonomické prosperitě a politické stabilitě. Opozice ji však považuje za vychytralý krok EU, jak si koupit vítězství prozápadních stran před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami.

20 let nezávislosti

Bosna a Hercegovina si připomíná dvacet let od vyhlášení nezávislosti země na Jugoslávii. Formálnímu aktu předcházelo referendum, kterého se 29. února a 1. března 1992 zúčastnilo 64,31 % oprávněných voličů, z nichž 99,44 % se vyslovilo pro odtržení. Hlasování bojkotovala Srbská demokratická strana a většina jejích voličů z řad srbského národa. Bosenskohercegovští Srbové si v drtivé většině přáli zůstat součástí SFRJ, i když se od ní odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie. Krátce po osamostatnění země upadla do čtyřletého válečného konfliktu. První březen je tak státním svátkem jen v bosňácko-chorvatské Federaci Bosny a Hercegoviny, ale většina Chorvatů jej kvůli zklamání z poválečného vývoje ignoruje. V Republice Srbské je to obyčejný pracovní den.

Chorvatský člen Předsednictva BaH Željko Komšić u Věčného ohně v Sarajevu.

Kosovo s hvězdičkou. Kosovsko-srbské vyrovnání

Téměř přesně na čtvrté výročí nezávislosti Kosova na Srbsku došlo k přelomovým dohodám, které nové balkánské republice umožní kontrolovat své hranice a svobodně vystupovat na mezinárodní scéně a Srbsku uchovají zdání teritoriální integrity někdejšího státního území. Intenzivní kosovsko-srbská jednání, která se zmatečně nazývají technické rozhovory, nevedou překvapivě čelní politici, ale lidé z kuloárů a vládních kabinetů; Edita Tahiriová je kosovskou vicepremiérkou a Borislav Stefanović je ředitelem kabinetu srbského ministra zahraničí.

První kolo dvoustranných rozhovorů proběhlo od 30. listopadu do 2. prosince 2011 v Bruselu. Jeho cílem bylo najít řešení krize na hraničních přechodech mezi Kosovem a Srbskem. Situace se přitom mezi oběma zeměmi vyostřila v půli roku po neshodách ohledně celních kontrol na hranicích. Srbsko totiž odmítlo vpouštět na své území zboží s kosovskými razítky a státními symboly. Kosovo poté 20. července zavedlo embargo na dovoz veškerého srbského zboží. Nemožnost kontroly všech hraničních přechodů a kritika nelegálního dovozu ze Srbska vyústily 25. července ve svévolnou akci kosovské policie, když vstoupila na území čtyř dosud nekontrolovaných severokosovských okresů a obsadila zdejší hraniční přechody Jarinje a Brnjak. Srbové, kteří zde tvoří majoritu a neuznávají vládu v Prištině, následně přechody zablokovali a značně je zdemolovali. Součástí odporu bylo i stavění barikád na silnicích. Do situace na kosovské straně byla vtažena i mise EULEX, která se za pomoci vojska snažila přechody udržet pod svou kontrolou.

Po několikaměsíčních půtkách, které si vyžádaly několik úmrtí a desítky zraněných na obou stranách, došlo k dohodě o společné správě hraničních přechodů. Větších ústupků se však domohlo Kosovo, které de facto získalo kontrolu nad celou hranicí se Srbskem, a to i přesto, že Bělehrad uznal jen hraniční správu mise EULEX a dělící linii s Kosovem stále považuje za administrativní čáru. Priština navíc zamezila jakékoliv diskuzi o případných územních výměnách mezi Kosovem a Srbskem či parcelaci někdejší autonomní oblasti. Na druhé straně Srbsko neztratilo důležitého obchodního partnera; srbský vývoz do této země dosahuje ročně 300 milionů eur. Pro Bělehrad i Prištinu bylo navíc dlouhodobě nevýhodné udržovat na severu Kosovu reálné bezvládí, jelikož se zde rozmohly sítě organizovaného zločinu.

Severokosovští Srbové, kterých je dnes asi 60 000 a představují už jen nepatrný díl kosovské populace, dohodu s Prištinou přijali nelibě. Kvůli byrokratickým procedurám musejí nově při přechodu mezi Kosovem a Srbskem podstupovat řadu zbytečných a finančně náročných oficialit. Jejich nespokojenost vyvrcholila 14. a 15. února v referendu, které se uskutečnilo ve čtyřech okresech na severu Kosova. Srbové na jih od řeky Ibar, kterých je podle loňského sčítání méně než 25 000 a jež se zapojili do struktur nového státu, se referenda nezúčastnili. Proti uznání Prištiny a jejích orgánů se vyslovilo 99 % lidí při účasti 75 % oprávněných voličů. Místní srbské obyvatelstvo tak dalo na rozdíl od své mateřské země jasné ne dalším ústupkům.

I navzdory tomu Bělehrad jednání s Prištinou nepřerušil. Klíčovým motivačním faktorem je snaha získat status kandidáta na vstup do EU před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Po podzimním odmítnutí je dalším možným termínem jaro 2012. Eurointegraci Srbska se nejvíce bránilo Německo, které svůj souhlas s přidružením podmínilo vzájemnou dohodou o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem.

V pořadí již druhé rokování se uskutečnilo v Bruselu 24. února. Při něm se obě strany dohodly, že Kosovo bude v regionálních organizacích vystupovat nezávisle a pod svým jménem, ale s poznámkou, že se jedná o Kosovo dle Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o Deklaraci o nezávislosti Kosova. Jak Priština, tak Bělehrad smlouvu vyložily jako svůj úspěch, ale opozice v obou zemích ji ostře napadla. Jedni v dohodě vidí podřízení se Srbsku, druzí zlom v politice neuznání odtrženecké provincie. Srbsko de iure v Kosovu uznává pouze svrchovanost mise EULEX, ale fakticky komunikuje převážně jen s prištinskými úředníky. USA a další západní velmoci mezinárodní správu nad Kosovem směrem k Srbsku vnímají jen jako podpůrný prostředek a Bělehrad pomalu tlačí k uznání současného stavu. V tomto ohledu proto nepřekvapí projev americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, že vbrzku očekává nová uznání Kosova; dosud s touto republikou navázalo diplomatické styky 88 nezávislých států. Není přehnané očekávat, že Kosovo do dvou let vstoupí do OSN.

Krize nekrize. Západní Balkán optikou čísel

V době, kdy Evropskou unií otřásá dluhová krize a možný rozpad eurozóny, je nutné si klást otázku, jak je na tom zbytek Evropy. Ponecháme-li stranou postsovětské republiky, které evropská integrace z toho či onoho důvodu nečeká, a zavilé autonomisty (Island, Norsko a Švýcarsko), pak jediným prostorem, kam se Evropa šíří, ale dosud nerozšířila, je západní část Balkánského poloostrova. Konkrétně jde o postjugoslávské republiky Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Makedonii a Černou Horu. Albánii a Kosovo ponechme pro tentokrát stranou.

Chorvatsko

Dlouhodobá snaha Záhřebu o vstup do klubu politické Evropy byla korunována úspěchem. Po úspěšném referendu z 22. ledna 2012 celých 66 % hlasujících souhlasilo s přistoupením. Až do posledních chvíle však nebylo jasné, zda obyvatelstvo kvůli evropskému tlaku na vydávání válečných zločinců z 90. let integraci vůbec posvětí. K urnám se dostavilo pouze 44 % oprávněných voličů, což nakonec kladnému výsledku spíše pomohlo. Nový levicový kabinet voliče přesvědčil, i když podpora to byla uvážená, nikoliv emotivní. Očekávané přijetí je naplánováno po ratifikačním procesu ve všech členských zemích k 1. červenci 2013. Zdali je další rozšíření EU zasloužené a vhodné, je předmětem mnoha sporů. Četní analytici upozorňují, že Chorvatsko si vyjednalo dosud nejhorší vstupní podmínky. Země navíc přijde o štědrou finanční podporu kvůli pomoci pro Řecko a další zadlužené státy.

Přestože je Chorvatsko ze všech dosud neitegrovaných zemí nejbohatší, v rámci EU bude patřit k nejzaostalejším regionům. Nepříliš povedená transformace socialistického hospodářství, korupce a nepotismus perlu Jadranského moře přetvořily v zemi s vysokým zadlužením, nerovnoměrným rozvojem, vysokou nezaměstnaností a sociálně neudržitelným systémem. Roku 2011 se i navzdory 9,9 milionu zahraničních turistů a investicím v objemu 1,4 miliard eur nepodařilo zastavit strmě rostoucí vnější zadlužení. Koncem roku dluh zřejmě vystoupal nad hranici 47 miliard eur (cca 1,2 milionu Kč) a nepatrně tak překročil celkový objem HDP. Také státní výdaje mají vzestupnou tendenci, a to v době, kdy se nepodařilo překonat výkon ekonomiky z předkrizového roku 2008.

Bosna a Hercegovina

Situace v Bosně a Hercegovině je ve všech směrech neutěšená. Zemi brzdí v jakémkoli rozvoji nefungující státní aparát, korupce a neschopnost k politické dohodě mezi představiteli tří zdejších národů. Ústřední vláda v Sarajevu vznikla teprve 10. února 2012, celých 16 měsíců od voleb. Obě samosprávné jednotky, Federace BaH i Republika Srbská, neodvratně směřují k finančnímu krachu. Veřejné zadlužení dosahuje 4,9 miliard eur, ale v posledních letech prudce narůstá. Sociálnímu systému hrozí rozklad kvůli enormní nezaměstnanosti přes 40 % práceschopného obyvatelstva, rozbujelému sytému sociálních dávek a šedé ekonomice. V současné době v cizině dlouhodobě žije 1,35 milionu bosenskohercegovských občanů (což je zhruba mezi jednou čtvrtinou a třetinou veškeré populace). Není bez zajímavosti, že objem hrubého domácího produktu ještě nedosáhl předválečné úrovně, tj. roku 1991!

Bosně a Hercegovině chybí jakákoliv perspektiva dalšího rozvoje; k dispozici nejsou ani základní statistické údaje o počtu obyvatel, nezaměstnanosti a výkonu ekonomiky. Členství v NATO a EU je kvůli politickým třenicím v nedohlednu. Dohoda o stabilizaci a přidružení k EU, která byla podepsána roku 2008, je stále nenaplněnou literou.

Srbsko

Srbsko prožívá období hospodářské a politické stagnace, které provází další propad životní úrovně obyvatelstva. Situaci vyhrocují i stranické půtky před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Je nanejvýš pravděpodobné, že po mnoha letech dojde k obměně vládnoucí garnitury ve prospěch radikálních nacionalistů a euroskeptiků. Do toho se zpomaluje výkonnost hospodářství, roste nezaměstnanost a inflace. Srbsko navíc ve velkém opouštějí vzdělaní a práceschopní lidé; za posledních devět let počet obyvatel klesl o 5 %! Potěšující je pouze objem zahraničních investic, který setrvale roste.

Vidina rychlé finanční pomoci v náručí EU dostala povážlivou trhlinu, když Evropská rada konce roku 2011 odmítla Srbsku udělit status kandidáta na členství. Velký vliv na to měl nesouhlas Německa, které podmiňuje integraci vyřešením napjaté situace na severu Kosova. Dříve srbská autonomní oblast roku 2008 vyhlásila nezávislost a dosud ji uznalo bezmála 90 států, mezi nimi 22 z 27 států Evropské unie.

Černá Hora

Černá Hora od vyhlášení nezávislosti roku 2006 do světové finanční krize zažila krátké období prosperity a sociální stability. Za blyštivou fasádou úspěchů nového státu se však skrývala nelibá skutečnost, že veškerý hodnotný majetek v zemi ovládli místní mafiánské sítě na čele s bývalým premiérem a prezidentem Milem Đukanovićem a ty jej poté rozprodaly zahraničním investorům. Odhaduje se, že více než 40 % nemovitostí v zemi vlastní ruští občané napojení na kremelské vládnoucí kruhy. Upřímná snaha některých politiků o přidružení k NATO a Evropské unii naráží na odpor ruských zájmů, které tuto zemi nepřímo ovládají.

Černohorské hospodářství je velice křehké a podléhá mnoha nepředvídatelným vlivům, což se v posledních letech projevuje odchodem mládeže a práceschopného obyvatelstva do zahraničí, vysokou nezaměstnaností, inflací a rostoucím zadlužením. Jediným reálným zdrojem státních příjmů je turismus, který roku 2011 vykázal rekordních 1,4 milionu zahraničních návštěvníků.

Makedonie

Makedonie, kdysi nejzaostalejší jugoslávská republika, se dosud nevzpamatovala z hospodářského marasmu posledních dvaceti let. Podle mnoha ekonomických kritérií se spolu s Albánií a Moldavskem řadí na samé dno evropských států. Zemi trvale sužuje nezaměstnanost kolem třetiny práceschopného obyvatelstva, šedá ekonomika a odchod práceschopného obyvatelstva. Mezi pozitivní jevy lze uvést poměrně nízké zadlužení států kolem 25 % HDP a růst průmyslu, který nedávno prošel hlubokým propadem.

Značný podíl na zhoršení politického a hospodářského klimatu v zemi má na svědomí od roku 2006 vládnoucí strana VMRO, která provádí rigidní nacionalistickou politiku, jež vede k izolaci země jak ze strany Řecka, tak ostatních členů EU. Stále je možné očekávat zostření vztahů s místní početnou albánskou komunitou.

Nijaz Duraković (1949-2012): život je umění prohrávat

Traduje se, že velcí lidé umírají tiše a nenápadně. A nezřídka také umírají předčasně. To je i případ význačného bosenskohercegovského politika a profesora Nijaze Durakoviće, který zemřel 29. ledna 2012 v Sarajevu ve věku 63 let. Duraković pocházel z hercegovského Stolce a již v osmnácti letech vstoupil do Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny (SKBiH). Roku 1975 dokončil studium sociologie na Univerzitě v Sarajevu a později zde také získal titul doktora, docenta a profesora. Jeho kariéra nabrala strmý vzestup v 80. let 20. století, když pronikl do nejvyšších pater bosenskohercegovské a následně jugoslávské politiky.

Osmdesátá léta přinesla jugoslávské společnosti řadu zklamání, za něž oprávněně nesl vinu místní komunistická strana. Projevily se tu kromě jiného hospodářské potíže, narůstající mezietnické třenice, opadající vliv stranického a státního aparátu a prodemokratické hnutí. V této bouřlivé době Bosna a Hercegovina stála poněkud stranou, zdejší komunisté dokázali udržet otěže moci mnohem déle než jejich kolegové v rozvinutějších oblastech. Ukázkou jejich nezpochybnitelné samovlády byly zinscenované procesy s domnělou opozicí; bosňáckým „islamistou“ Alijou Izetbegovićem (1983) a srbským „nacionalistou“ Vojislavem Šešeljem (1984) a zimní olympijské hry v Sarajevu (1984). Sílící nespokojenost komunistické vedení neustálo až na konci desetiletí, když byly mediálně propírány aféry Agrokomerc (1987) a vily v Neumu (1988). První z nich ukázala na příkladu potravinářské gigantu, jak se zpronevěřují státní peníze v socialistickém hospodářství, a druhá elitářství místních politiků, kteří si v jediném bosenskohercegovském letovisku u moře stavěli soukromé vily na zestátněných pozemcích. Většina čelných politiků byla nucena odejít ze svých úřadů a přepustit místo jiným spolustraníkům. Výměna stráží provázel faktická kapitulace strany a její postupný rozklad ve prospěch nacionalistů ze všech tří zdejších národů.

V této době, přesněji v červnu 1989, se do čela donedávna všemocného SKBiH dostal čerstvý čtyřicátník Nijaz Duraković. Jeho manévrovací možnosti byly omezené, a tak mu nezbylo než se podvolit všeobecné demokratizaci společnosti. Komunisté tráceli jednu pozici za druhou, že po desetiletí budované „bratrství a jednota“ mohou být extremisty snadno zmičeny, nikdo nebral vážně. Na závěr roku 1990 byly vyhlášeny první demokratické volby, ve kterých komunisté pod hlavičkou SKBiH-Strany demokratických proměn utrpěli významnou porážku. Se ziskem 15 (ze 130) křesel v dolní a 4 (ze 110) v horní komoře parlamentu nadobro ztratili kontrolu nad vedením země a odešli do nedobrovolné opozice. V následujících letech jen trpce přihlíželi rozpadu jugoslávského soustátí i jejich vlastní republiky.

Nevěrnější členové strany pod vedením Nijaze Durakoviće se však nevzdali a v prosinci 1992 v Srby obleženém Sarajevu uspořádali kongres, který měl straně dát nový impuls k životu. Svaz komunistů se přejmenoval na Sociálně demokratickou stranu (SDP) a do jejího čela byl opětovně zvolen Duraković, poté co vypracoval stranický program a stanovy. Jeho cílem jako předsedy bylo udržet multinacionální podobu strany i státu, třebaže se většina Srbů a Chorvatů přiklonila k separatistům. Mezi řadovými členy SDP převládli Bosňáci, ale ve vedení se udržela řada srbských a chorvatských intelektuálů ze Sarajeva. Duraković po celou dobu války i po ní nešetřil kritikou bosňáckých nacionalistů ze Strany demokratické akce, kteří ze zbytku vládního území vybudovali doukromé dominium. Jeho autoritu posiloval i fakt, že během válečných let působil v předsednictvu republiky, k čemuž mu pomohli nacionalisté, ale on jejich čistě politický kalkul nenaplnil a v mnoha ohledech plnil úlohu neexistující opozice.

Poválečná SDP živořila na okraji politiky, což Durakoviće přivedlo myšlence přenechat vedení mladším a následovníkům. V roce 1997 jej v čele strany vystřídal agilní Zlatko Lagumdžija. Volební výsledky skutečně ukázaly rostoucí podporu strany, ale spory mezi novými a starými kádry vedly k postupné marginalizaci Durakovića vlivu. Sám byl v letech 1998-2000 poslancem v parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny. Vítězství ve volbách roku 2000 přivedlo socialisty k moci, ale křehká koalice dlouho nevydržela. Drtivá porážka roku 2002, které Lagumdžijovo autoritativní vedení strany nijak nereflektovalo, Durakoviće vedlo k rozhodnutí rezignovat na všechny posty ve straně a trvale ji opustit. Do roku 2006 si však ponechal křeslo poslance v celostátním parlamentu, které získal na kandidátce Strany pro Bosnu a Hercegovinu. Po vypršení mandátu se připojil k Sociálně demokratické unii, ale jako volební lídr této marginální levicové strany neuspěl.

Nijaz Duraković se nebál prohrávat; třikrát vstoupil do předem ztracených bitev na poli vysoké politiky a třikrát utrpěl porážku. Jedno velké vítězství si však přece jen odnesl; až do své brzké smrti zůstal člověkem vysokých morálních kvalit. Jeho pohřbu, kterému nechyběly státnické oficiality i tradiční islámské zvyky, přihlížely stovky občanů z celé země. Ač sociální demokrat, vybral si za místo posledního odpočinku malebnou zahradu prastaré sarajevské mešity Aliho paši v samém centru města. Symbolicky tak spočinul daleko od padlých bojovníků za nezávislou Jugoslávii a Bosnu a Hercegovinu, které tolik obdivoval.